Nehoda ho loni v srpnu odsoudila k životu na invalidním vozíku. V posledních měsících pomalu rozhýbává prsty a jednu ruku.
"Když nám poprvé jednou rukou trochu zamával, to byla sláva," vzpomíná jeho matka.
Martin je v rehabilitačním ústavu v Luži u Pardubic. "Jsem jako dítě, o které se musí jiní starat. Přebalovat ho, mazat, koupat, krmit... Je to náročný. Možná víc po psychický stránce."
"Jde to po takových malých kousíčkách za ten rok a čtvrt, ale jde to. První zpráva od doktora, kterému říkám Cvach, byla, že nemá vůbec žádnou šanci," vzpomíná pohnutě maminka.
"Jeli jsme z babiččiných narozenin. Bylo mokro. Švagr nezvládl řízení, dostali jsem smyk. Auto se rozhodilo, zadní kola se šmikly. Roztočilo se to, sjeli jsme podél svodidel a za nima vyletěli a narazili do sloupu... to si všechno pamatuju. Slisovalo mě to. Do limbu jsem upadl až po chvíli. Pamatuju si, že jsem se nemohl hýbat. Pak už nic," popisuje havárii Martin.
Všechno je jen na mámě
"Ani jsem se nebál," vzpomíná. "Myslel jsem, že to zvládneme, že se nic nestane. Měl jsem pás. Jenže v tomhle případě bych asi dopadl daleko líp, kdybych ho neměl. Asi bych se skutálel pod sedačku. Jenže mě pás držel, když se auto slisovalo, tak mě to zmáčklo mezi čtvrtým a pátým obratlem."
Z auta ho vystříhávali hasiči. Řídil švagr, vedle něj seděla Martinova sestra. Oba měli lehčí zranění. "Petr udělal za volantem nejspíš chybu. Jel asi rychleji, než měl," soudí partner Martinovy matky.
"Sestra i její muž to ze začátku nesli psychicky hodně těžce. Dušovali se, že budou se vším Martinovi pomáhat, ale jak šel čas, tak jejich úsilí polevovalo, už se moc nezajímají. Takže je to všechno jen na mámě. Já jsem furt pryč, jezdím s kamionem," popisuje situaci v rodině.
Na svého švagra, který nejspíš nehodu zavinil, Martin trestní oznámení nepodal. "Nechtěl bych to moc rozmazávat, ale hodně mě zklamali, že mě v tom nechali. Je to uzavřený, skončený, už je asi obtěžovalo se mi snažit nějak pomoct," konstatuje smutně.
Martin Hrůza hovoří s redaktorkou MF DNES.
Ve spánku jsem slyšel ortel
"Ležel na ARO. Ukázali nám ho. Bylo to hrozný. Byl mimo, nehybnej, napojenej na přístrojích. Čtrnáct dní v umělým spánku," vybavuje si Martinova máma a utírá si slzy.
"Já to vnímal. Lidi si myslí, že když jste v umělým spánku, tak nevnímáte, co se děje kolem. Ale já slyšel mámu. Ale i doktory. Pamatuju si na jednoho doktora, který tam nade mnou říkal něco ve smyslu: Ten nevydrží. I sestry se tak u mě bavily. Je zvláštní slyšet ortel," dodává Martin.
I ve spánku prý věděl, že se něco stalo, cítil, že se nemůže hýbat. Když se probral a lékaři mu řekli, co se stalo, že je ochrnutý a že bude na vozíčku, nejdřív prý křičel. "Bylo to krutý. Křičel jsem na ně, že tam nechci bejt. Dali mi nějaký uklidňující prášky. Dochází vám, že se nemůžete pohnout. Ležíte. To je něco strašnýho."
Martin byl několik měsíců v nemocnici. Pak v rehabilitačním ústavu v Kladrubech, teď je v Luži. Na rozdíl od původního proroctví "doktora Cvacha", jak matka nazývá lékaře, který dával Martinovi minimální šanci na jakýkoliv pohyb, už rozhýbal částečně obě ruce a prsty. Do nohou se mu vrátil cit. Cítí dotek, ale necítí chlad ani teplo.
Ztráta intimity
Do rukou ho chytají silné křeče, ale i tak zvládá postrčit kola vozíku, zvládne i textovku na mobilu, i když mu to zabere dost času. Ale je to pro něj moc důležité. Zdravému člověku totiž vůbec nedochází další rozměr tak těžkého tělesného postižení. Ztráta intimity a soukromí. "Je to hrozný, když musíte svoje esemesky diktovat mámě. Člověk nemá soukromí. Je to trapný. Nic nemůžete."
| SBÍRKA PRO MARTINA
Zpravodajský portál iDNES.cz a deník MF DNES vyhlásily Peníze můžete poslat na účet číslo:
|
Loni jste našim prostřednictvím posílali peníze na vozík pro Mirku. Nakonec se sešlo plných 295 tisíc korun.- více zde
Martin dobře ví, co pro něj obětavost mámy znamená, ale i náhodnému pozorovateli musí dojít, jak je mu nepříjemné, když jeho máma začne mluvit i o detailech péče o syna. "Už jsem byl jednou dospělej. Žil jsem sám. Dřív s přítelkyní. Měl jsem práci. Rekonstruoval jsem dům. Teď nemůžu nic. Jsem závislej na mámě a na pomoci druhých. Bez ní bych to nezvládl, ale je to těžký."
Právě proto nejvíc touží po větší samostatnosti. Když už rozhýbal prsty, věří, že se mu síla a motorika bude pilným cvičením vracet i do svalů. Ale aby mohl být samostatnější, potřebuje v prvé řadě nový vozík. Stojí 96 tisíc. Dostane na něj 21 tisíc od pojišťovny.
"Vozík, který mi dali, je naprosto nevyhovující. Odrovnám si na něm ramena, tlačím ho v jiné poloze, než je potřeba, mám ruce daleko od sebe. A je těžkej," vysvětluje Martin.
Martin Hrůza s rodiči
O vozíčkářích jsem nevěděl nic
Nový vozík mu udělá firma na zakázku. "Je to sportovní, lehounký vozík, konstruovaný na míru. Je skládací, má dobré polstrování, nastavitelné opěrky, konstrukce je z kvalitní slitiny – je lehkej, ale drahej," říká Martin. Doma má i elektrický vozík. Ideální je prý mít oba.
"Elektrický je těžký, ale zase v něm můžu někam jen sám, ale musí to být opravdu cesta bez překážek. Má i se mnou přes stopadesát kilo, takže nějaký schod – to mě nikdo neutáhne. Když jedu na mechanickém, potřebuju sice asistenta, ale vozík je snáz manipulovatelnej a je možné mě i vynést třeba do schodů."
Několikrát během rozhovoru Martin zmíní: "To ale přece musí dojít lidem samo, co vozíčkách potřebuje, ne?" A tak se ho ptám, co věděl o lidech s handicapem dřív on. "Málo. To je pravda. Nevěděl jsem nic, nezajímal jsem se o to," přiznává.
