Když vám zavolali, že podle testu DNA ani vy nejste matka, volala jste příteli, volala jste do porodnice, nebo je člověk tak paralyzován, že…
Trojanová: Volala jsem příteli, rodině, do porodnice jsem nevolala, ale volala jsem svojí doktorce, gynekoložce. Ta pracuje v porodnici, ale má také ve Velkém Meziříčí ordinaci. Chodím tam už od mládí a mám s ní takový dobrý vztah. Vždycky když tam přijdu, povídám si s ní a ona věděla od začátku, že si přítel nechal udělat DNA testy, věděla o tom, tak jsem jí taky volala a řekla jsem jí, že to dopadlo takhle. Že ty děti nám museli přehodit v porodnici.
A co na to paní doktorka řekla?
Trojanová: No byla z toho vedle jako všichni. Také tomu nevěřila, že to může být pravda. Do poslední chvíle mně také tvrdila, že k té záměně nemůže dojít, že to mají všechno pod kontrolou, že se to nemůže stát.
To vám tvrdila i potom, co jste jí to řekla…
Trojanová: No, potom už ne, protože já jsem jí zdůvodnila, že ta paní doktorka, co nám ty testy dělala, že tomu taky sama nevěřila, že se s tím nikdy nesetkala. Že to ale dělala čtyřikrát a pokaždé jí vyšel stejný výsledek. Tak už potom také říkala, že když to dělala čtyřikrát, že by se snad nespletla.
Mezitím co vy jste prožívala osobní tragédii, tak paní Čermáková si spokojeně vychovávala Verunku. Jak vy jste se dozvěděla, že Verunka nemusí být po biologické stránce vaše?
Čermáková: Tak k nám přišli ředitel nemocnice…
Vy jste takhle vůbec nic netušila…
Čermáková: My jsme nic netušili, a to bylo myslím
26. září, no – myslím že ano, mě volali na telefon, protože jsem měla zrovna rozlétáno kvůli Verunce. Byl to takový chaotický den, takže jsem telefony nebrala. Volala jsem zpátky a tam mně paní řekla, že je z odboru právní ochrany dítěte a že by se mnou potřebovali mluvit. A že už jedna sociální pracovnice jede. Já jsem z toho byla samozřejmě tak strašně v šoku, že říkám, aby mně řekla, co se děje. A ona jenom řekla, že by bylo dobré, aby u toho byl i manžel a teď jsem si opravdu říkala – ježíšmarjá oni mi snad chtějí tu holku vzít! To se vám honí hlavou úplně všechno, že jak to opravdu v těch filmech je, že přijedou, sbalí děcko a odjedou. A teď jsem nevěděla co se děje. Tak jsem volala hned manželovi…
Oni vám nic neřekli a vy jste se ptala na důvod?
Čermáková: Ano, já jsem se ptala, co se děje, a ona mně řekla, že mi to po telefonu nemůže říct. Tak já jsem z ní jedině vydolovala, že se jedná o cizí dítě. Nicméně večer přijela jedna sociální pracovnice, psycholožka, ředitel nemocnice a pan doktor z Havlíčkova Brodu z nemocnice. A přišli nám říct, že ve stejný den, když jsem rodila já, tak že rodila ještě jedna paní, hned po mně a že tu holčičku, kterou mají doma, že není jejich. A já jsem na ně koukala a říkám – co po mně chcete? Že by nás chtěli poprosit, jestli bychom si mohli udělat testy DNA a já jsem se zarazila – to jste mně přišli říci, že třeba nemám svoji vlastní holku? A oni úplně nechtěli říci že jo, ale že by potřebovali, abychom si nechali udělat testy DNA. Tak samozřejmě jsme s tím souhlasili a za týden ve středu nám měli říci výsledek. Ale nikdo se netvářil, že by nám zavolali – už je to hotové nebo to ještě hotové není. Já jsem tam ve středu odpoledne volala, ta sociální pracovnice mi řekla, že to ještě neví, ale že to zjistí, a nakonec večer volala, že oficiálně výsledky ještě nemá, ale že nám je přijede říct. A tak už jsem si řekla – to je jasné, to vůbec nebudu řešit, jestli je naše, nebo není. Oni pak večer přijeli a pořád to nějak tak řešili tím, že mi vykládali, že ještě nemají oficiální výsledky, že to ještě nepřešlo před soud. Tak jsem na to řekla, ať mi laskavě řeknou, jak to dopadlo. A tak mi řekli, že ty testy s námi nesouhlasí, že Verunka není naše a naše holčička je u té druhé rodiny.
Ale to musel být také šok.
Čermáková: No, to bylo strašné, protože najednou nevíte, co máte dělat. Verunka si tam úplně klidně v ložnici spinkala a vypadala, že je šťastná. Prostě v té situaci já jsem šťastná nebyla.
Když jste se obě dozvěděly, že nemáte u sebe svoje děti – co ve vás v tu chvíli převážilo? Úzkost, že přijdete o dítě, které vychováváte, nebo vás to táhlo k biologickému dítěti?
Trojanová: Já jsem si opakovala, že přijdu o dítě, které jsem vychovávala deset měsíců. Také jsem přemýšlela, kde žije moje vlastní skutečné dítě. Vzpomněla jsem si na paní Čermákovou. Protože my jsme v porodnici spolu mluvily o tom, jak nám vyměnili ty váhy a výšky u našich dětí. My jsme se totiž kvůli tomu tehdy sešly a žertovaly jsme, jestli vůbec máme svoje dítě. A smály jsme se tomu, že to nemůže být pravda. Protože sestry nás ujišťovaly, že by se to nemohlo stát. A paní Čermáková měla přítele u porodu, tak jsme si říkaly, že by si určitě něčeho všiml.
Čermáková: Já si pamatuju, že jsi přišla za mnou na pokoj a měla jsi Nikolku v peřince. Ještě vím, že měla černé vlasy a že jsem povídala, že tohle moje holčička určitě není.
Vrátím se k té otázce – táhlo vás to k biologické dceři?
Čermáková: Zvědavost tam určitě byla, ale silnější byl strach, že o Verunku přijdu, že mně ji někdo vezme a že už ji třeba nikdy neuvidím.
Trojanová: U mě je to totéž. V první chvíli převažoval strach, že o Nikolku přijdu.
Když jste viděly poprvé svoje skutečné dítě – cítily jste, že je to vaše krev?
Trojanová: Srdce jsem měla pořád u Nikolky.
Čermáková: Když jsem uviděla Nikolku, tak jsem tam viděla nás, bylo jasné, že opravdu je naše. Ale to v té chvíli bylo asi tak všechno. Veškeré moje city byly pořád u Verunky.
Trojanová: Ta mně vůbec nepomohla, ta mě ještě víc rozhodila, že jsem z ní byla úplně hotová. Řekla mi, že si mám doma na zahradě postavit takový hrobeček, ke kterému se budu chodit vypovídat a budu tam nosit Nikolčiny hračky a takovéhle věci...
Čermáková: Ublížila jí opravdu tak, že se s Jarkou nedalo vůbec mluvit. To bylo opravdu hrozné. Snažila jsem se ji nějakým způsobem uklidnit. Říkala jsem jí, že je to blbost, že Nikolka jí nezemřela, že se bude mít u nás dobře. Že se za ní bude moci jezdit podívat. A že nechci, aby to Jarka brala tak, že jí něco beru. Protože já jí nechci nic brát. A ani nechci, aby bral někdo něco mně. Že to takhle není a že se musíme takhle nějakým způsobem spojit a dát dohromady.
Psychologové doporučují, abyste obě po výměně své nevlastní dcery nějaký čas vůbec nenavštěvovaly. Paní Trojanová, umíte si představit, že byste třeba dva tři měsíce Nikolku neviděla?
Trojanová: No tak to bych asi nepřežila.
Paní Čermáková, nejste z vás dvou vy ten nosný pilíř, který teď musí být silnější?
Čermáková: Já jen tak vypadám. Doma toho hodně probrečím. Já nikdy takovéhle věci nevydávám moc na povrch a snažím se opravdu být silná.
To nejhorší teprve přijde
Sestřička, která váhy a míry dětí přepsala a tu záměnu potvrdila, se předtím šla poradit s ostatními sestrami. A ty jí řekly, ať vezme čistý papír a napíše to znovu. Co byste těm sestrám vzkázaly?
Trojanová: Já bych jim přála, aby si prožily to, co prožíváme my. To je hrozné. Měly s tím něco dělat. A ne hned vzít ten papír, zmačkat ho a napsat jiný.
Čermáková: Já bych vzkázala všem zdravotním pracovníkům, aby s pacienty začali zacházet jako s lidmi. Protože občas mně přijde, že s nimi zacházejí jako s kusem nějaké věci.
Mezi zdravotními sestrami byl zaznamenám i názor, že koneckonců matka má své dítě poznat a že jste své děti viděly na porodním sále.
Trojanová: Mně malou nedali hned po porodu. Vzali ji a donesli mi ji tak za pět minut – a to už byla v peřince. To jsem ji viděla tak tři minuty, byla ještě zmačkaná, měla špinavé, slepené vlásky. A když ji pak donesli až za tři hodiny – to se nepozná, že to dítě je jiné.
Čermáková: Sestra, která by tohle řekla, absolutně nemohla nikdy rodit. Protože matka je po porodu tak strašně vyčerpaná, že během tří minut si nemůže zapamatovat, jak to miminko vypadá. Protože je špinavé, zmačkané, fialové, takže si absolutně nemůže uvědomit, jak to děcko doopravdy vypadalo.
Nebo argumentují, že dítě viděl tatínek.
Čermáková: Jenže tatínek z toho byl tak vyvedený z míry, že to taky nepoznal.
A co když někdo říká, že jste měli fotografie čerstvě narozených dětí, pak máte fotografie dětí několik dnů starých – jestli jste tam neviděli rozdíl?
Trojanová: Já mám fotografie jenom Nikolky. Verunku nemám vůbec.
Čermáková: My máme obě holky. Máme po porodu Nikolku, pak máme Verunku. Ale to miminko je po porodu špinavé a zmačkané. A nikdy mě nenapadlo, že by to byla jiná holka.
