Zajíždíme do boxů a instruktor Lamborghini Academy - autoškoly (v mém případě spíše pomocné) pro majitele zuřivých býků ze Sant´Agata Bolognese - se zubí a chlácholí mě, že jsem si nevedl vůbec špatně... na nováčka, kterému bohužel žádné "lambo" v garáži nestojí a právě si v něm vyzkoušel první ostré kolo na okruhu Sachsenring.
Připadám si, jako když jsem právě prolezl autoškolou s odřenýma ušima, a snažím se přebrat si, co na mě celé ty čtyři okruhy ten Ital pokřikoval. Nedávno z 20 kilometrů vzdálené fabriky vyjížděly trabanty, asi se po nějakém podívám, víc než třiadvacet koní jeho dvoutaktu jak vidno neukočíruju.
Lamborghini Academy
Když nemáte lamborghini jen pro promenování po pražských Příkopech a souboje o nejuřvanější výfuk se sousedem, rozhodně se taková škola vyplatí.
Pánové v bílých košilích a černých brýlích na nose vám vysvětlí, jak se správně do lamborghini posadit, jak držet volant, jak brzdit, jak šlapat na plyn, jak točit volantem. Prostě vás přesvědčí, že své nové auto za pět milionů opravdu řídit neumíte.
A jako bonus se s touhle 530koňovou bestií naučíte jezdit na sněhu. Ano, i na lambo se dají koupit "zimáky". Základní kurz stojí tři tisíce euro, když pojedete na trati v Misanu s Lamborghini Murciélago LP640, zaplatíte 7200 euro.
Jsou to všechno bývalí závodníci a závidí jim kdekdo. Celé dny totiž jezdí v lamborghini, dost často ale na místě spolujezdce. To už jim každý nezávidí, obzvlášť když se za volantem lopotí takové nemehlo...
Nestvůra se probouzí
Otočíte klíčkem v zapalování a... a nic, chvíli to vypadá, že 530 býků ukrytých v deseti válcích zůstalo na pastvě poblíž Bologne. Pak se něco probere, hromada zvuků, startér si odkašle, pak výstřel... a desetiválec už burácí za zády.
Převodovka e-gear, díky které se nemusím obtěžovat se spojkou, je v tu chvíli smilováním. Řadí brutálně a rychle. Jako lidská bytost určitě nejste rychlejší, meziplyny při podřazování tak přesné rozhodně nedáváte a řadit "do plných" otáček se určitě bojíte.
Sama si ve sportovním modu nezařadí, musíte jí dát pokyn páčkami pod volantem. Pravou se řadí vzestupně, levou podřazuje. Když se řadí neutrál, je třeba za obě zabrat současně. Zpátečka se řadí stisknutím tlačítka R vlevo od volantu na přístrojové desce.
Vysoká škola řidičská
"Toč volantem progresivně! Osahej si brzdy, ne tak zostra!" Jsou karbokeramické, takže brzdí líp než obyčejné. Všechny řidičské návyky jako by se mi vykouřily z hlavy. Jsem jak nemotora, kterému právě osychají papíry.
"Tyhle zatáčky se dají projet naráz," říká instruktor. Křečovitě (taky špatně!) se držím volantu, potí se mi ruce a snažím se nevnímat to, že za zatáčku přes horizont nevidím.
"Podřaď si! Až mineš kužel, šlápni na to!" Když si správně najedu na obrubník ke kuželu, který mi tam připravili, a ve správnou chvíli na "to" šlápnu, konečně prokroužím zatáčku, jak se mému spolujezdci líbí.
Odstředivé síly se o mé tělo v tu chvíli perou, ale auto drží jak přilepené. Správně dávkovaný plyn znamená, že neslyším hvízdání klouzajících se pneumatik. I to mě můj školitel naučil vnímat přes burácení pětilitrového řvouna za zády.
Ve třetím kole už vím, jak na to, rezignuji na to, že bych si celou trať Sachsenringu naráz zapamatoval. Hodně zatáček tohoto krásného okruhu, který se vlní, klikatí, stoupá a zase houpačkovitě klesá do údolí, vede za horizont. Dvě z nich si prostě nemůžu zapamatovat, stále si do nich najíždím příliš opatrně a moc zostra a na výjezdu si o půl sekundy dál nadávám, že jsem to mohl pálit rychleji.
V levé zatáčce do kopce před cílovou rovinkou musí všichni zvolnit, za bariérou z pneumatik stojí stříbrný golf a dva pánové v uniformách tam měří hluk. Emisní normy - i ty hlukové - holt musí splňovat i závodní okruh.
Vyzkoušel jsem tři instruktory. Mladého sympaťáka po chvíli mé neustálé otázky a chyby omrzí, a tak už moc nemluví. Když už si zvykám na citlivé brzdy, na to, že nesmím zatáčku proklouzat, ale projet, a najdu i ten správný kužel, ke kterému mám zamířit, je spokojený. "Bene, bene..." chválí mě a uklidňuje, ale už musíme do boxů.
Kolik jsem na Sachsenringu takhle uháněl? Nevím, snad dvěstěčtyřicet... oči sledovaly hlavně otáčkoměr a hledaly to pravé místo pro brzdění a nájezd do zatáčky.
Musíte mít štěstí, abyste narazili na toho správného chlapíka, s kterým si padnete do noty. Jeden vám "hrabe" do řízení, řadí za vás a říká, co děláte špatně. Druhý radí, jak na to, kde si přibrzdit a co si ozkoušet.
Superlehká raketa
Deset koní navrch a metrák hmotnosti dolů, na první pohled se to zdá moc málo muziky za hromadu peněz, přesněji příplatek 900 tisíc za Lamborghini Gallardo Superleggera, což je superlehká (italsky "superleggera") novinka pro tento rok.
Jenže když máte přímé srovnání, je všechno jinak. Už když vás do krásných skořepinových a alcantarou potažených a vyšívaných sedadel přišpendlí čtyřbodovým pásem a zabouchnou dveře, na kterých uvnitř místo tvarovaného madla pro zavírání visí proužek kůže, máte pocit závodníka. Obyčejné gallardo, byť má žlutou kůži v interiéru, je v tu chvíli pro "páprdy".
Tím ale seznam rozdílů spíš začíná. Až se budete blížit k první zatáčce, pochopíte, proč ty pásy. Karbokeramické sériové brzdy jsou mnohem ostřejší. Vydrží také mnohem déle a nevadnou. Šlápnout na pedál tak můžete později, čtyři ruce vás pak podrží, abyste se nezakousli do volantu. Musíte se je naučit dávkovat, pak už jim věříte bezmezně.
V zatáčkách i nováček cítí, že superleggera drží lépe než obyčejné gallardo. Je tvrdší a trvá mu déle, než donutí gumy pískat. Má také mnohem uřvanější výfuk. Na pohled ho poznáte podle doplňků z uhlíkových vláken zlepšujících aerodynamiku.
Co vyčarovali na podvozku, nechtějí u Lamborghini prozradit. Jeden říká, že nic, je prý stejný jako u obyčejného galarda, druhý mluví o jiném nastavení tlumičů, třetí o odlehčování a desátý o jiném nastavení. Asi nejčastější odpovědí byla "jiná kalibrace tlumičů".
Rychlokurz lambozávodníka
Pány s logy Lamborghini vyšitými na každém kusu oblečení a špičatými závodnickými botami musíte poslouchat na slovo. I z místa spolujezdce toho o tom, co se právě s autem děje, vědí desetkrát tolik co vy. Nerozpakují se vám v půlce táhlého dlouhého oblouku nakázat, ať si přibrzdíte, a když jste "dlouhý" do šikany, zachrání vás zatažením ruční brzdy. Moc rádi také křičí "Gas! Gas!", to když nešlapete na plyn dost zhurta.
Vlastně je to strašně jednoduché: využívat co nejlépe celou šířku trati, nebát se občas vypálit za horizont, za který nevidíte, řadit kolem pěti tisíc otáček, brzdit v tu pravou chvíli, naráz a tak, abyste měli do zatáčky tu správnou rychlost, netrhat volantem a... to je snad všechno. Jednoduché, že? Tak a teď to všechno najednou...
