Je to do jisté míry odvaha – vzít předlohu, která se stala nesmrtelnou díky filmu Limonádový Joe, a chtít z ní vytvořit muzikál. Jak udělat představení, které bude srovnáváno s neopakovatelnými hereckými výkony, vtipem a originální náladou? Zdá se, že v pražském Hudebním divadle Karlín slušný recept našli.
Rozhodli se příliš neexperimentovat a co nejvíc se opřít o legendární film, který se od premiéry v roce 1964 pravidelně objevuje na televizních obrazovkách, ostatně včerejší program je toho důkazem.
Winnifred tančí se sluchátky
Pouhá kopie by však nestačila, ve srovnání s filmem by neobstála. A tak v Karlíně nejenže připsali několik písniček, ale také vsunuli scénky odkazující k současnosti a vymysleli řadu gagů, které – a teď největší překvapení – jsou z velké části velmi vtipné!
Asi nejvtipnější je moment, kdy krásná Winnifred stojí přivázaná u kůlu vedle Joea, kterého se bandité chystají mučit. Tornado Lou chce dívčinu ušetřit milencova sténání, proto jí s výkřikem „já tě utěsním“ přiloží na uši sluchátka. A zdá se, že v nich hraje slušná muzika –Winnifred se totiž začne v rytmu kroutit a podupávat a ztrácí zájem o vše, co se kolem děje.
Takových scén je víc – když se přestavují kulisy, přijdou Vinnetou s Old Shatterhandem a na důkaz přátelství předvedou slavnou scénu s naříznutými pažemi. Když zpívají Winnifred, Tornádo Lou a Joe, opona se zatáhne, po stranách se rozvinou plakáty jako z Pražského jara a hvězdy zpívají u pultů s notami.
Jindy Grimpo ujišťuje Tornádo Lou, že saloonem neproklouzne ani myš, vzápětí jednu zastřelí a od divy v narážce na Steinbeckův román slyší jen: „Není to o myších, ale o lidech.“ Vtipný je i způsob, jakým Hogo Fogo v přestrojení slepeckou hůlkou zjišťuje, že ho přes ulici nechce převést mladík, nýbrž dívka.
Muzikál, to nejsou Thálie
Zkrátka, pobavíte se. Navíc je i na co se dívat – precizní kulisy (hlavně saloon) jsou opět dílem Martina Černého, a to je, zdá se, muž na správném místě.
Novinky v muzikálu mají i slabá místa. Procházky indiána, zchátralé existence vybitého národa, mnoho vtipu nepobraly, reklama na Kolaloku po smrtelné přestřelce působí, na rozdíl od filmu, příliš vytrženě.
Nový hřbitovní protestsong Winnifred, při kterém dívka balancuje mezi pomněnkou uprostřed hrobů a naštvanou rockerkou drtící svůj deštník o zem, je sice vizuálně a rytmicky vděčný, avšak v rychlém tempu dívce kvůli naddimenzovanému orchestru není rozumět ani slovo.
Ani hláška Winnifred – poté, co si stěžuje na nízký prodej Kolaloky a blížící se krach otce – že jim „úplně klesá sledovanost“, není vtipná. Je totiž tak překvapující a bez souvislostí, že se na ni nelze včas připravit a reagovat.
Bolí i hluchá místa, která film může řešit střihem, ale mělo by si s nimi poradit i divadlo. Zdlouhavé odchody a příchody však tu a tam bohužel připomínají zkostnatělý ceremoniál předávání divadelních cen Thálií.
Vyrovnané dámské obsazení
Jakkoliv hvězdně byl obsazený film, ani muzikál si nemůže stěžovat. Jiří Korn je coby Hogo Fogo skvělý. Střídá ho Václav Vydra, který je sice o píď lepší herecky, ale propadá v pěveckých partech. Stejně jako Marek Vašut – činohra dokonalá, zpěv na úrovni školního cvičení.
Winnifred sedla Lindě Rybové i Zuzaně Norisové – obě mají naivity, chcete-li čistoty, na rozdávání, první však možná o něco víc a její „výlety“ do slovníku dnešních teenagerů nebo zmíněné tančení se sluchátky pak působí ve větším kontrastu, tedy vtipněji.
Tereza Duchková i Kateřina Brožová (střídají se ještě s Markétou Hrubešovou) jako Tornado Lou obstojí na výbornou – první více zapadá do saloonu temnějším hlasem, druhá zase pěnici dodala více elegance. A i když na druhé premiéře, která svištěla s větším nábojem než ta první, Brožové selhala zbraň a gauneři přesto napadali do studny, byl to vzhledem k jejímu nadhledu moment vtipný, ne trapný.
Největší problém byl asi s obsazením hlavní role, což je bohužel znát i na výsledku. Aleš Háma nakráčí na scénu jako kačer (chůzí a úsměvem) a duch inteligentní parodie na americké westerny je ten tam.
Její vtip totiž není v tom, že tady budou hrát kašpaři, ale kvalitní herci, kteří budou vystupovat v duchu hrdinů Západu (tedy ne jako v kresleném dětském seriálu) a humor bude vycházet z jejich činů a situací, které jim předepsal autor předlohy Jiří Brdečka. Tady nepomůže obarvit si vlasy na blond – Háma se během představení nedokáže zbavit nálepky mladého, avšak zadýchaného baviče.
S bílou kšticí nastoupil i druhý Joe – Lumír Olšovský. Ten záměr autorů pochopil lépe (a Hámovi ho měl vysvětlit režisér Antonín Procházka), jeho sebejistější styl se k Limonádníkovi hodí víc, navíc roli lépe ustojí i pěvecky. Nepitvoří se, ale využívá přirozeného humoru, který se nabízí. Dokáže vtipně zareagovat – ve zmíněné scéně s Kateřinou Brožovou se při neuskutečněné střelbě u studny dokáže ještě více podivit: „Jak jste to dokázala?“
K velmi podařeným nápadům patří projížďka hlavního hrdiny na živém koni v úvodu, k milým krátké angažmá pro filmového Joea, zde otce hlavního hrdiny, Karla Fialu.
I přes uvedené výtky lze v pražském Karlíně prožít příjemné setkání s mužem, jenž si říká Limonádový Joe.
JIŘÍ BRDEČKA A DALŠÍ - Limonádový Joe
Hudební divadlo Karlín, Praha, režie Antonín Procházka. Hrají Aleš Háma, Lumír Olšovský, Tereza Duchková, Linda Rybová a další. Premiéry 5. a 6. dubna, délka 140 min.
Hodnocení MF DNES: 70%
