Dva jezdci přes železnou oponu drze procválali

  • 32
Byla to směs odvahy, drzosti, zoufalství i vtipu: 10. ledna 1966 procválali dva jezdci na koních přes železnou oponu na Západ. Na sobě měli oblečení připomínající uniformy pohraniční stráže. Lest se podařila. Než se pohraničníci vzpamatovali, byli oba uprchlíci v západním Německu.

SPECIÁL: Příběhy železné opony

Jindřich Říhánek z Plzně měl koně rád odmalička. Byla to láska, která se mu jednou hodně vyplatí. Přinese mu totiž svobodu.

"Když mi bylo devět let, domluvil se můj otec s kapitánem na Borech, jestli by mne nevzali na vojenskou jízdárnu. Vždyť kdybych neměl koně, to by byl asi konec," vzpomíná Říhánek na své mládí. Jezdil pořád, až přišlo předvolání na vojnu. Bylo to v tvrdých padesátých letech, a tak byl mladý milovník koní zvědav, kam ho pošlou.

Koně tehdy měli dělostřelci až v Košicích a... pohraničníci. Druhá možnost vypadala přitažlivěji. Jenže to mělo háček. Říhánkův otec měl kdysi továrnu, jeho syn tak v očích komunistických vládců nesplňoval podmínku důvěryhodnosti. Nebyl dělník. Tehdy se tomu odborně říkalo "třídní původ". K pohraničníkům by tedy správně jít vůbec neměl.

Zkušenosti u pohraničníků
Naštěstí všechno dopadlo jinak. U odvodu byl jeho strýc a ten zamhouřil oči. Netušil, že služba u pohraničního vojska nabídne Říhánkovi cennou zkušenost, kterou o deset let později dokonale využije.

Vlastně mohl služby u pohraničníků využít k útěku už tehdy, dostal se při službě až za dráty, ke kamenům. "Neutekl jsem. Nechtěl jsem ublížit příbuzným a rodičům. A také jsem si myslel, že vývoj v zemi půjde k lepšímu," říká.

Jenže se spletl. Vývoj nešel k lepšímu, naopak bylo hůř. Viděl, jak jeden špičkový jezdec, který chtěl jet na olympiádu do Říma, nedostal povolení. "A on brečel. My ho viděli brečet. Tehdy se ve mně něco zlomilo," vzpomíná Říhánek.

Ale aspoň se mohl stále věnovat svému koníčku. Přesídlil do Prahy, kde v Hostivaři spoluzaložil jezdecký klub. Chodili tam lidé jako on: ti, kteří milovali koně.
Jedním z nadšenců byl mladý student ČVUT Jiří Bodlák, s kterým se spřátelil. Jednou šli spolu do hospody. Byli zamyšlení, možná i unavení.

Přítel Bodlák
"Na co myslíš?" říká Říhánek. "Nejraději bych utekl," odpovídá Bodlák. "Ty bys chtěl ze školy?" "Ne, za kopečky." "A já v té chvíli myslel na to stejné," vypráví Říhánek.

Ale myslel si nejdřív, že ho Bodlák provokuje. Byl opatrný. Řekl mu, že je blázen, a na oplátku se dozvěděl, že to Bodlák už jednou zkoušel. Neúspěšně. A tak chtěl, aby útěk vymyslel někdo jiný.

"Teď nic neřeknu. Nech mi tři týdny," odpověděl Říhánek. "Ale jestli utečeme, bude to jedině na koních!" dodal.

Zatímco Říhánek přemýšlel o dírách v železné oponě, jeho přítel Bodlák spěchal. Byl podzim 1965, Bodlák chtěl uprchnout ještě před Mikulášem. Potom na Vánoce. "Na Vánoce budou určitě zdvojené hlídky," řekl mu Říhánek.

Tady se mu hodila zkušenost z vojny. Věděl, že řada uprchlíků utíká o svátcích, protože si myslí, že hranice budou méně střeženy. Opak byl pravda. Vánoce byly nejhorší dobou k útěku.

"Tak kolem 10. ledna už budou utahaný. To bude dobrý čas pro nás," řekl. Nespletl se. Mezitím začali cvičit. V noci. Kvůli opatrnosti. Koně vyváděli potajmu a opatrně přes silnici, aby nebyla slyšet klapající kopyta. A přemýšleli, jak je dostat k hranicím.

Nakonec je napadlo, že budou předstírat filmování. Jezdce si totiž občas brali filmaři na komparz, a tak si domluvili odvoz vozem na objednávku klubu až ke hranicím. "Klukům ale nic neříkejte. Jde o filmování a oni by nám to záviděli," řekli šoférovi.

Ale předtím museli sehnat sedla. Vojenská. Věděli, že je mají v kasárnách v Praze na Pohořelci, a tak si tam pro ně jednou v noci vlezli dírou v plotě. Sedla pasovala dobře.

To už se blížila doba útěku. Nespali už několik nocí a nebude to lepší. Aby je nikdo neviděl, odjížděli nad ránem směr Plzeň. Jeden v kabině, druhý s koňmi vzadu v autě. Počasí bylo příšerné - pořád hustě sněžilo. Což bylo vlastně dobře.

Přijeli k rekreačnímu středisku Babylon za Domažlicemi. "Jirko, jdi tam na tu louku s koňmi," říká kolegovi Říhánek. Řidič byl pořád přesvědčen, že se jede filmovat. Byl den, a tak se s koňmi museli ztratit. U rybníka byly převlékací kabiny, část jich tam zůstala dodnes. Některé byly sice dost velké na převlékání, ale příliš malé na koně. Nakonec se tam koně vešli a tak přečkali den. Jedna kabina, jeden kůň. Počasí se zlepšilo.

Osudová jízda
Odpočívali a dávali pozor, aby je někdo neobjevil. Ale koně měli osedlané celý den. Pro jistotu. Večer se vydají na cestu. "Bylo 18:30. Objevil se vítr, mraky. A začal povívat sníh. To bylo dobře." V jedenáct večer vyrazili.

Jeli po silnici, ta byla prázdná, u hranic stejně nikdo nejezdil. Ale najednou se za nimi objevil vojenský vůz, takzvaný gazík - terénní auto sovětské výroby, které užívala československá armáda.

Samozřejmě, že v něm byli pohraničníci. Uviděli je. Zpomalili. Bylo vidět lidi uvnitř: šoféra a dva důstojníky.

Oba uprchlíci reagovali rychle: zvedli ruce k pozdravu. "Zasalutovali jsme. Viděl jsem, že šofér taky salutuje, a také jsem viděl, že něco říkal dozadu," popisuje Říhánek.

Nevěděl, že je zachránilo to, co měli na hlavách, tedy ušanky. Auto sice zpomalilo, ale odjelo. První setkání se strážci hranic dopadlo dobře. "Necítil jsem srdce," dodává Říhánek.

Opona
Ale to byl jen začátek. Ze silnice se dostali na železniční trať, která vede na Západ, a v místě, kde prochází oponou, byla "díra". Ale před ní bylo hned několik hlídek. Projeli kolem nich, pohraničníci je nechali. Pak ji uviděli.

Železná opona a na ní elektrické izolátory. A něco dalšího: silueta vojáka se samopalem.

"Stůj! Heslo!" zavolal ten pohraničník. Říhánek zareagoval: "Soudruhu, kde máte kolegu?" "Bylo vám řečeno, že kapitán Jakoubek jede na kontrolu?" A jeli opatrně dál.

Voják byl evidentně zmaten. Jméno kapitána Jakoubka nebylo vymyšlené, ale voják ho neznal. V hlášení se pak objeví jméno jiné. A než se pohraničníci vzpamatují, je pozdě. Hlídka neměla svou šťastnou hvězdu.

Na hranici
"Jeli jsme dál a zahnuli doleva, do Německa. Museli ovšem z železničního náspu. Čekal je hluboký sníh, potok a svah. Ke všemu se objevil Měsíc.

"Ten potok, to bylo jako malá řeka. Jenom jsme slyšeli, jak to šplouchá. A pak bylo třeba překonat svah. To už bylo Německo, ale zezadu se ozvala střelba.

"Kůň zahrabal, nemohl se dostat do svahu. Skoro se zastavil. Popohnal jsem ho a na poslední chvíli zabral. Překonal jsem svah. Měl jsem obrovskou radost," vypráví Říhánek. Spěchali dál. Byli sice za hranicí, ale potřebovali pryč od opony. Za nimi bylo slyšet vybuchující světlice a bouřlivý ohňostroj poskytl jejich útěku podivuhodnou parádu. Přijeli do pohraničního městečka Furth im Wald.

Vzbudili policistu, který dostal šok. Němec, zřejmě veterán z války, si myslel, že jsou ruští kozáci a třetí světová válka právě začala. Ale vše se vysvětlilo. S úsměvem.

Podrobnosti o tomto útěku se dozvíte také na ČT1 ve 22:10 hodin.

,

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Nejlepší videa na Revue