ČTĚTE TAKÉ:
Ekonomická transformace: těžký, ale vítězný boj
Ježek: Český kapitalismus se povedl. Ale mohl být lepší
Češi si vydělají o polovinu více než před revolucí
"Kontrrrarrrevoluce prrrostě není možná," křičel na konci 80. let učitel občanské výchovy na jedné střední škole ve středních Čechách. Hlavním důvodem byl podle něj fakt, že přece nikdo není takový blázen, aby si vzal na vlastní triko nějakou fabriku.
O pár let později se tisíce lidí předháněly v malé privatizaci, aby se z nich stali vlastníci nějakého obchodu či dílny, stovky tisíc lidí žádaly o svůj majetek v restituci a o další měsíce později se miliony lidí díky kuponové privatizaci stávaly spolumajiteli továren po celé zemi.
Samozřejmě nemůže chybět hlas lidu: co z toho máme? Po patnácti letech kapitalismu je Česko zemí, jejíž míra chudoby je jedna z nejnižších v Evropě. Stačí vyjet do sousedního Slovenska či Polska, aby člověk viděl, že jsou tam vrstvy chudých lidí, které už v Česku nenajdete.
To vše lze říct, přestože ze statistik samozřejmě zjistíme, že pod hranicí chudoby, tedy s příjmy pod životním minimem, u nás žije zhruba 400 tisíc lidí. Je to smutné, ale není to číslo, které by opravňovalo říct - nestálo to za to.
Z nejrůznějších studií poslední doby také vyplývá, že hodnota majetku připadajícího na každého Čecha se jen za posledních deset let zdvojnásobila a v porovnání s bohatstvím ostatních postkomunistických států vychází Česko nejlépe.
S tím souvisí i výše platu. Ačkoliv spousta lidí má pocit, že je na tom hůře, a možná opravdu někteří jsou, v průměru to neplatí. Mzda se zvýšila ze tří tisíc korun v roce 1989 na nynějších téměř 20 tisíc, zatímco ceny rostly o polovinu pomaleji.
Pokud jde o to, jak bezbolestně se kapitalismus v Česku usadil, přesná statistika čísel, která by nás porovnala s okolními státy, neexistuje. Každá země měla jiné výchozí podmínky a jiné možnosti.
Bankovní krize trvala dlouho
Ministerstvo financí nedávno spočítalo, že transformace české ekonomiky stála za posledních patnáct let celkem 577 miliard korun, z toho dvě třetiny jsou náklady na očištění bank, případně na uhrazení ztrát po jejich krachu. Je to hodně, nebo málo
Asi nejblíže je hodnocení Centra pro ekonomický výzkum při Univerzitě Karlově a Akademii věd. Ta došla po rozsáhlém zkoumání bankovních krizí ve světě k závěru, že ta česká trvala moc dlouho, téměř deset let, zatímco v okolních zemích to byly spíše roky.
Stála velmi hrubým odhadem asi 12 procent hrubého domácího produktu. Některé země na tom byly hůře, některé, hlavně ty pobaltské, lépe. Třeba Estonsko přišlo jen o 1,5 procenta HDP.
Privatizace nebyla ideální
Také o kuponové privatizaci, kterou si Česko vybralo jako cestu k odstátnění majetku, se vedou nekonečné polemiky. Zastánci tvrdí, že byla rychlá, transparentní a spravedlivá. Odpůrci, že nenašla konkrétní vlastníky firem a většina majetku se rozkradla. Pravda bude asi uprostřed.
To, co citelně chybělo, ať už by byla cesta změny ekonomiky jakákoliv, byl důraz na vybudování pravidel hry, fungujících institucí a dobrého řízení firem.
Své udělala i obava ze zahraničních majitelů, která měla v 90. letech jasný politický podtext. Přece neprodáme naše poklady Němcům a jiným cizákům. Budoucnost však ukázala, že jak u velkých, tak u středních a malých podniků byl cizí kapitál spásou. Na rozdíl od české cesty v ČKD, Poldi či plzeňské Škodě.
V roce 2006 je už český kapitalismus ve fázi dospělosti, účty za jeho dětské nemoci a pubertu jsou sečteny a je otázka, co bude dál. Jako by se v dětství unavil a teď nemá sílu na další závod. Konkurenti z řad postkomunistických zemí jako Slovensko, Polsko či Pobaltí mají díky razantním reformám provedeným v posledních třech letech mnohem rychlejší nohy.
