Co chvíli klopil oči, nevěděl, co říct, málem se pýřil. Téměř každá otázka totiž začínala gratulací k postupu na evropský šampionát a obrovskou chválou jeho trenérského kumštu.
"K tomu se musím připojit," obrátil se na Brücknera technik, který v tiskovém středisku na Strahově kontroloval nastavení televizorů.
"Co mám na tohle říct, o tom bych mohl vykládat čtyři hodiny," postěžoval si Brückner při otázce, jakže se mu podařilo udělat jednolité mužstvo z hvězd typu Nedvěda, Rosického a dalších. Přemýšlel, přemýšlel, až řekl: "Tohle teď opravdu nejde, nemohli bychom tomu čtenáři vzkázat, ať se zeptá na něco jiného?"
Během rozhovoru se snažil odpovídat věcně a stručně.
Máte už připravený plán na rok 2004? "Nemám." Čtete například na iDNES nějaké fotbalové debaty? "Nečtu." Nastala během kvalifikace chvíle, kdy jste o postupu zapochyboval? "Nenastala."
Jindy zase odpověděl jen přesně na to, na co se čtenář ptal, a nechtěl svá slova dále rozvádět. "Zkusil byste přemluvit Karla Poborského, aby vydržel až do mistrovství světa v Německu?" zněl dotaz. "Už se stalo," odvětil. Na dodatečnou otázku redaktora připustil, že se mu dostalo kladné odpovědi, ale k zodpovězené otázce se už nechtěl vracet. "Na to se přece neptali."
Z dalších jeho odpovědí vyplynulo, že v posledním letošním kvalifikačním utkání v Rakousku nastoupí další hráči z širšího kádru, a že nabídku z žádného evropského velkoklubu nedostal.
Na otázku, jakého soupeře by si přál ve finále mistrovství Evropy, reagoval. "Já bych to otočil. Spíš bych řekl, koho bych si nepřál. Holanďany." Neoznačil ani mužstva, na něž by chtěl na šampionátu narazit už ve skupině. "Koho bych jmenoval, toho bych přece jasně podceňoval. Což nedělám."
Nad zmínkou o své přezdívce Kleki Petra se pousmál a vesele odpověděl: "Mé přezdívky se po dvaceti letech přenášejí na starší a starší osobnosti z indiánek. Nejdřív jsem byl Vinnetou, pak Old Shatterhand. Nevím, kdo je po Kleki Petrovi, asi Mannitou."
Slíbenou půlhodinu nakonec o deset minut přetáhl, i když už po dvaceti minutách rozhovoru napůl žertem, napůl vážně několikrát zahlásil: "Tak posledních pět minut." A po chvíli: "Tři minuty." Po dalších pěti minutách: "Říkal jsem tři minuty!"
Ale nedalo mu to a už v "nastaveném čase" se probíral dalšími otázkami.
Potom ale vyhlásil definitivně poslední dva dotazy. Po radostné noci se chystal domů do Olomouce. "Po utkání jsme seděli asi do tří hodin," svěřil se kouč. Na krátké společné večeři se rozloučil s hráči, a pak poseděl se svými nejbližšími spolupracovníky. Nijak bouřlivě se prý neslavilo. "Dohráváme takhle společně každý zápas. Potřebuji v takovou chvíli být s lidmi, se kterými je dobře," svěřil se.
A jak bude odpočívat? "Asi půjdu na fotbal," řekl na rozloučenou.
