Kamera jde po pódiu za zpěvákem Mickem Jaggerem, když "pošťuchuje" obrovskou nafukovací figurínu psa, filmaři sledují jeho běh podél napřažených paží fanoušků, s číhajícím bodyguardem v patách.
Bez ohledu na povinné efekty je to film ponořený do muziky od úvodního klidného soustředění Rolling Stones za scénou až po závěrečnou hymnu (I Can't Get No) Satisfaction, již si užívá celý stadion společně se Stouny.
Obsah kytarových rozhovorů mezi Richardsem a Ronem Woodem lze vyčíst i z jejich tváří, které se šklebí, špulí nebo odvázaně radují.
Naopak rytmika bubnů Charlieho Wattse a baskytaristy Billa Wymana tepe přesně, v kontrastu k vášním davů jakoby nezúčastněně v písních Start Me Up, Brown Sugar, It's Only Rock'n'roll či Street Fighting Man.
A zpěvák Mick Jagger, tehdy sotva padesátiletý, se nese jako načepýřený kohout a plácá po zadku doprovodnou zpěvačku. Jsou to typičtí Stouni z roku 1990, kdy jsme je poprvé viděli na pražském Strahově.
Snímky z Turína, Berlína a Londýna, ze kterých je film sestříhán, byly pořízeny sedmi kamerami těsně předtím v červenci a srpnu.
Patnáct živých písní poslouží také jako vzpomínka na scénu připomínající vrakoviště strojů, ze kterého čouhají zahnuté roury a tyčí se věž. Odtud pak Jagger hřímal píseň Sympathy for the Devil.
Snad jen skladba 2000 Light Years From Home potvrzuje, že Stonům příliš nesvědčí tajemné mlžiny zvuků. Stoneovská hudební magie vyrůstá z rytmů "valícího se kamení" a energie, jejíž proud tento film rozplétá i do jemných detailů. A člověk pluje spolu s nimi radostněji než při posledním trochu unaveném koncertu na Letné.
