Zdánlivě jen fyzkulturní místo s vysokými okny, obložené dřevem a vybavené žíněnkami a švédskou bednou tím nabylo netušené poezie. Prostor tělocvičny asociuje nejen zpocenou gymnastickou urputnost, ale i ztracenou čistotu školních let anebo pocit věčného provizoria našich životů.
Křehkou nadreálnost děje navozuje příběh těhotné ženy (Jaromíra Mílová), náhodně zabité autem, přicházející do světa živých. Její příběh, stejně jako příběhy dalších, nejsou ani tak onou špičkou ledovce, jako spíše zpola viditelné kusy životů velmi volně unášené proudem času.
Poznáváme tak věčně rozhádanou mileneckou dvojici (Sabina Králová a Saša Rašilov), dvojici homosexuálů (Jiří Štěpnička a Jan Dolanský), z nichž jeden nešťastně zabil onu těhotnou ženu, zvláštní trojúhelník postarších manželů (Jana Preissová a Josef Vinklář) a letitého ctitele (Bronislav Poloczek), který jim z pomstychtivé žárlivosti zabil a snědl psa. Životní příběhy do sebe nenarážejí, plynou nerušeně vedle sebe, nanejvýš se stávají "divadýlkem" pro ostatní. Režisér s velkým citem pro atmosférotvorné využití prostoru, světla a hudby aranžuje emotivně silné obrazy bez sebemenší herecké falše, takže uplyne více než hodina, než si divák uvědomí, že je svědkem poněkud dlouhé expozice.
Spletl by se ovšem, kdyby očekával, že se nastřádané životní osudy nějak překvapivě propletou a dramaticky vyhrotí. Proti všem pravidlům klasického dramatu navíc vstoupí v poslední třetině inscenace do tělocvičny nová postava - dáma z první republiky (Blanka Bohdanová). Ta prohlásí, že tady všude byl leštěný mramor, pak se kriticky vymezí vůči ostatním generacím a pruhem světla odejde bosa na věčnost, to jest do "svého století". V těchto chvílích se už naplno projeví divadelní křehkost textu autorky Volánkové. Ani režisér Pokorný si nevěděl rady, jak příchodem nové postavy "překlopit" hru k jejímu harmonickému finále. Rozhádaní milenci se udobří, provinilý homosexuál se přede všemi přizná ke své tragické nehodě, i manželský trojúhelník dospěje ke smíření.
Na rozdíl od řady jiných divadelních "pohlazení po duši", tato smířlivost nevyvěrá z vykalkulovaného bulvárního humanismu, nýbrž z bytostné potřeby takto nahlížet svět. Je otázkou, zda by si autorka pod nátlakem dramaturgie nechala svou poetiku rozmluvit a pro potřeby velkého jeviště přepsala svou příběhovou mozaiku dramatičtěji. Na druhou stranu režie nijak nezastírá, že neinscenuje klasické drama, ale že s nemalou empatií pro autorčin svět nabízí divákům pocitovou podívanou. Kdo chce, může v tomto smyslu vnímat i závěrečné vystoupení gymnastky jako metaforické zpodobnění krásy těla, za jehož pružností a harmonickou dokonalostí schopnosti našeho vědomí neblaze zaostávají.
|
STAVOVSKÉ DIVADLO | |
|
STÍSNĚNÁ 22 | |
|
Iva Volánková | |
| Režie | Jiří Pokorný |
| Scéna | Petr B. Novák |
| Kostýmy | Zuzana Krejzková |
| Hudba | Michal Ničík |
| Dramaturgie | Lenka Kolihová Havlíková |
| Hrají | Sabina Králová Saša Rašilov Jaromíra Mílová Jana Preissová Josef Vinklář Jiří Štěpnička Jan Dolanský Blanka Bohdanová Bronislav Poloczek Rudolf Stärz |
| Premiéry | 21. a 28. března 2003 |
 Budova Národního divadla v Praze. |
