S Julií si můžu zakřičet i zabulet

Kateřina Winterová dělí svůj čas mezi pražské Národní divadlo a skupinu Ecstasy of St. Theresa. V experimentální „Extázi“, která je nejslavnější kapelou české klubové scény, Kateřina Winterová zpívá. V kamenném „Národním“, kde prošla řadu rolí, hraje v zatím poslední premiéře Shakespearovu Julii.

Každý herec v určitém věku prý chce hrát Hamleta, herečky zas touží po Julii. Byla Julie vaše vysněná role?
Shakespeare je skvělý dramatik, ale mě moc nebaví. Nikdy jsem si nemyslela, že bych chtěla za každou cenu hrát Julii.

Váš zjev vás předurčuje právě k Oféliím, Juliím. Jaké role vás skutečně baví?
Hrála jsem dost křehkých bytostí, ale to je právě to neštěstí. Protože pak vás málokdo obsadí do role hajzla.

To by byl váš sen?
Nemusela by to být úplně zlá postava, ale jiný charakter než  naivky. Na druhou stranu v Kolowratu jsem hrála Oleannu, což je negativní postava. Já jsem z toho byla nešťastná, zdálo se mi, že je zlá až moc. Zase prý byla povedená. Teď hraji dívku ve hře Martina Crimpa Venkov. To je moc pěkná role.

Martin Crimp je autor, jehož hry nemívají výrazný dramatický příběh. Jak vás baví práce s textem, který je takto neobvyklý?
Baví. Ale má svá úskalí. Moderní texty jsou těžké v tom, že jsou civilní, ale ne zcela civilně se dají hrát. Já jsem v případě Venkova bojovala s tím, že neustále kladu otázky. Třeba jenom jednoslabičné: kam, proč. Je jich tam řada za sebou a je těžké neříkat je pořád se stejnou intonací.

Jednou jste řekla, že vaší životní rolí byla ještě na konzervatoři postava z Ionescovy Plešaté zpěvačky.
To bych si chtěla ještě zahrát. Sice to bylo „jen“ školní představení, ale myslím, že dobré.

Co můžete udělat, abyste se dostala k takovýmto typům rolí?
Leda tak sama celé představení produkovat.

Odlišné příležitosti hercům přece často skýtá hostování...
Já nevím, jak se to dělá. Nechci za někým jít a říct - prosím vás, dejte mi roli. To je přece hrozné. Vím, že lidé říkají - když něco chceš, musíš něco obětovat. Ale já nerada za někým lezu a říkám mu: prosím tě, já jsem dobrá.

Režisér Vladimír Morávek, který vás obsadil do role Julie, si vás vyhlédl ještě jako studentku a pozval na hostování do Hradce Králové. Jaké bylo setkání po letech v Národním divadle?
Byla jsem ráda, že Romea a Julii bude režírovat zrovna on a chtěla jsem tam hrát, to je jasné. Asi jsem na něj zapůsobila, že mě obsadil. To mě velmi těší, ale mohl by na mě být víc přísný.

Jaký je režisér, jak pracuje s herci?
Čím víc má herce rád, tím víc na něj řve. Takže mě asi nemá tak rád, protože na mě vůbec nekřičel. Když mě pozval do Hradce, tak jsme se v té době vůbec neznali a já jsem byla dokonce mimo divadelní svět. Najednou přijede nějaký pán, že mě viděl ve školním představení. Řekla jsem si: dobře, už bych se mohla vrátit k divadlu. Pak jsem přijela do Hradce a všichni tam byli hrozně hodní, všechno jsem v klidu zvládla. Pořád jsem čekala, kdy už na mě bude někdo řvát a říkat, ať jdu někam.

Měla jste pocit, že ta laskavost byla špatná?
Nakonec to špatně nebylo, protože představení se povedlo a někde napsali, že jsem hezky hrála. Máme s Vladimírem Morávkem podobnou citlivost. Přesně vím, co chce, když mi říká připomínky.

Zmínila jste se, že vás Morávek vytáhl zpátky do divadla. Vy jste hned po škole nešla hrát?
Já jsem po škole chtěla jít pracovat do továrny jako řádný občan České republiky.

To vám na škole herectví tak znechutili?
To ne. Dostala jsem nějaký záchvat a řekla jsem si, že chci pracovat jako normální člověk. Měla jsem pocit, že herectví  není regulérní povolání, že se moc flákám. Tak jsem šla pracovat a při tom jsem zjistila, že mě to psychicky deptá. Jsem asi nastavená na to flákání. Vladimírovi jsem vděčná, že si mě všiml a vzal mě zpátky. Protože jinak bych se musela někde doprošovat, a to bych neudělala.

Nebylo vaše váhání dáno tím, že když jde člověk v patnácti letech na konzervatoř, není hotový a neumí si představit co hraní obnáší?
Ale po šesti letech na škole už mu není patnáct. Já jsem pořád měla pocit, že hraní je lež a faleš, pozlátko. Chtěla jsem prožívat „reálný“ život.

Dnes už pro vás jeviště není falešné?
Pořád je to hra na něco. I když je člověk vyrovnaný, přijdou chvíle, kdy nejste s to něco prožívat. Ale snažíte se, jdete přes to. Což je ovšem někdy horší. Herectví je hrozně těžké a složité, právě tím, že nejde naprogramovat. Bohudík žiju ještě život mimo divadlo.

Co je pro vás důležitější - divadelní, hudební, nebo osobní život?
Ten osobní, jinak bych se zbláznila. Protože přece jen pracujete s psychikou, zahráváte si. Já jsem vděčná, že vedle divadla dělám ještě muziku. Na jevišti umřít nechci.

Umíte si představit, že byste divadlo opustila a věnovala se jenom hudbě?
Někdy bych to s radostí udělala. Skončit a trochu si vyčistit hlavu. Jenže divadlo by mě zase dostalo. Člověk se hodně trápí, ale zase se může některými rolemi očistit. Třeba zrovna Julie je hrozně náročná. Je těžká v tom, že má hrozně silné emoce. Ale zase na druhou stranu si mohu zakřičet, zabulet.

Je snazší, když stojíte na jevišti v roli nebo na pódiu sama za sebe jako zpěvačka?
Je snazší, když jsem tam sama za sebe. Dřív to tak nebylo, ale teď už ano.

Prý trpíte, když máte bavit publikum.
To je pravda, ale tam se člověk může rozhodnout. Můžete být vtipný, nebo celý koncert mlčet. Můžete stát zády k lidem, nebo jim dát všechno. I koncertní publikum je jiné než divadelní. Je v něm jiná energie i emoce.

Myslíte, že vystupování je jen odlišný druh herectví?
V mém případě asi ano, protože se pořád považuji víc za herečku než za zpěvačku. V hudbě do zpěvu vkládám příběhy, které si vymýšlím a jakoby hraji role.

Když jsem mluvil s lidmi, kteří poslouchali poslední desku, každý vás viděl v jiné pěvecké roli.
To vlastně tak je. Mě baví nacházet v hudbě inspirace, ze kterých stvořím nějakou roli: někdy jsem tam za sebe a někdy jsem za jinou postavu, i když všechno vychází ze mě.

Kdy jste v sobě objevila vlohy pro zpěv?
Od základky jsem chtěla být zpěvačka a pořádala jsem doma diskotéky před zrcadlem. Pak jsem chtěla být kadeřnice, prodavačka, dělat něco pro lidi. Já jsem přesně to socialistické dítě. Bez práce nejsou koláče.

Vaším vzorem byla prý Madonna. Co vás přitahovalo - její talent, pracovitost?
Mě nejvíc bavilo, jak vypadá a že je vulgární, krká do televize a všechny šokuje. Její písničky se mi líbily, byly přesně pro holky. Je pravda, že je určitě pracovitá, maká na sobě. Některé věci sice blbě zazpívala, ale to jsem jí odpustila, protože to byla Madonna, moje láska.

Jakou máte metu nebo horizont ve zpívání?
Já jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Teď mě napadá, že možná největší úspěch je, když si vás někdo s nikým nesplete a když máte svůj styl, který nikoho nenapodobuje a není ničemu podobný. Myslím si, že jsem udělala kus práce. Někam jsem pokročila a nemusím se za to stydět. Ovšem když si poslechnu svůj zpěv z nahrávky, pořád nacházím věci, které mohly být jinak. Je fakt, že na koncertech to je ostřejší.

Jakým režisérem je hudebník a skladatel Jan P. Muchow v rámci vaší kapely Ecstasy of St. Theresa?
Já ho obdivuji za to, že je vůči mně velmi tolerantní. Má se mnou trpělivost, když mu říkám své názory a neberu si servítky. Nejvíc mě režíruje, když natáčíme zpěvy. Třeba poslouchá a řekne - hele, jsi vypuštěná, dej do toho víc. Tímhle způsobem se snaží ze mě dostat co nejvíc. Ale hodně mě drží a podporuje. Vím, že mi věří, a já věřím jemu. A to je hodně cenné.

Koncertujete, hrajete divadelní představení, někde uprostřed mezi tím je muzikál. Do něčeho takového se vám nechce, anebo jste nedostala nabídku?
Teď jsem jednu nabídku dostala a zvažuji ji. Mě ale nikdy muzikál nebavil. Zajímá mě hudba samotná. Ačkoliv na druhou stranu, třeba američtí muzikáloví herci jsou dokonalí. Umějí skvěle tancovat, zpívat, celá produkce je úžasná. Je to kýč, ale na mě funguje. Nevím, možná nakonec někdy budu hrát v muzikálu.

Pavel Liška jako Romeo a Kateřina Winterová jako Julie v inscenaci slavného Shakespearova díla, kterou činohra Národního divadla uvádí na scéně Stavovského divadla.