Země zpívá a Češi si poklepávají do rytmu

  • 8
Balet Národního divadla uvedl první premiéru pod vedením nového šéfa, tanečníka a choreografa Petra Zusky. Ten v listopadovém Zpravodaji ND píše: "Zpěvy země jsou večerem tří rozdílných choreografií a etnik se společným jmenovatelem kořenů, které jsou hluboko v nás. Něčeho, z čeho jsme vyšli a kam se navracíme. Je to země, která skrze nás zpívá."

Ž i v l y ,  ř á d y ,  p r o s t o r y

Úvodní část večera, devatenáct let starou "katalánskou" choreografii Jardí Tancat, lze označit za standardně kvalitní výkon na ono "téma kořenů". Španěl Nacho Duato ji vytvořil na stejnojmennou hudbu zpěvačky Marie del Mar Bonetové, jež zhudebnila texty mallorských básníků z přelomu 19. a 20. století. Tři tanečnice a tři tanečníci, oblečeni v jednoduchých, do šedé laděných kostýmech, se pohybují na holé (snad sluncem spálené) scéně se suchými kmeny na okraji. Z jakéhosi nadosobního splynutí s živly ve sborech tu vystupují individuální životy ve dvojicích i sólech (láska, smutek) a zase se vracejí do mořských vln, jež udávají rytmus jejich bytí. Nikoli rezignace, nýbrž sounáležitost s řádem.

V premiérovém obsazení byly přesvědčivější výkony tanečnic (Podařilová, Kutilová, Susová), které potvrdily své pozice sólistek baletu. Oproti tomu tanečníci v konstelaci sborista (Boháč), šikovný a snaživý amatér (Zuska) plus sólista (Veverka) ukázali, jak ošidné je nerozlišovat mezi sólisty a sborem.

Duatovo přijetí "vyššího" řádu však vzápětí boří Black and Blues Belgičana Stijna Celise, bezesporu vrchol večera. V informačně chudém programu choreograf píše, že vše začalo cikánskou hudbou Bobana Markoviče. Ale jen začalo; Celis jde hlouběji než lidová hudba s jejími "věčnými pravdami" - jde "za" a "pod" kořeny. Tady už není čas lidský, ba ani mytický, snad jen kosmický - vyjádřený opakujícím se elektronickým zvukem, k němuž se posléze v téže nekonečné smyčce přidává výkřik.

Ženské a mužské postavy se freneticky komíhají v sólech i duetech, přesto netančí spolu; jsou to bytosti osamocené v absolutní prázdnotě. Po scéně přechází muž s talíři a později dvojice nesoucí zvon; surreálné obrazy dirigují dva hrobaři. Jsme v zásvětí či podsvětí, odkud vycházíme a kam se navracíme - což ostatně odpovídá i Zuskovu "zadání". Až v závěru muž s talířem přijímá část zvonu (uplácaného z písku) a odchází do "našeho času" - a až tady zní z přineseného reproduktoru ona Markovičova hudba coby smlouva o dočasném přijetí lidství, což je v tu chvíli stejně úlevné jako směšné. K tomu všemu se na scéně producíruje lehce lascivním krokem jakási modelka.

Stijn Celis postavil choreografii pro vyzrálé osobnosti a tanečníci tomu dostáli: provokativní Nikolu Márovou (modelka) odměnilo na premiéře obdivné pohvizdování publika a Jurij Slipič dokázal i schopnost sebeironie.

N á š   p ř í s p ě v e k

V závěrečné choreografii Mezi horami Zuzka přivádí na scénu rovnou celou elektrifikovanou kapelu; na premiérách hrál Čechomor živě, na reprízách to bude ze záznamu. "Beatové a folk-rockové aranžmá nikterak neubírá, naopak zesiluje a citlivě podporuje obrovskou sílu naší lidové poezie, která není žádnou okázalou spekulující filozofií, ale prostou výpovědí o pláči, radosti, nenávisti a lásce, zoufalství a naději a o smrti coby nedílné součásti života," píše v programu Zuska. Vskutku nechtěná diagnóza české nátury: zpacifikovat jinakost, příliš nepřemýšlet, redukovat život na výkon a oslavu jeho základních funkcí, namísto reflexe trocha patosu a kýčovitého dojetí nad sebou samými. A stejně působí - alespoň na pódiu Stavovského divadla - hudba.

Celé to připomíná vesnickou zábavu, na niž si místní sokolové nacvičili předtančení. Před Čechomorem se po stranách tyčí homole, za něž by se nemusela stydět televizní pohádka; na nich, pod amatérským osvětlením, tančí věčný Muž a věčná Žena, takový náš domestikovaný jin a jang. Občas sestupují dolů a mísí se s ostatními tanečníky, kteří doslovně ilustrují děj písní. Ve zmateném pobíhání se mísí sólisté se sboristy a z hlediště se zdá, že sami vlastně nevědí, co mají dělat. Škoda, že to Zuska celé nemyslel ironicky. Možná by jako šéf baletu měl jeviště přenechat profesionálům a víc se věnovat manažerskému vedení souboru. Ostatně byl to zřejmě on, kdo "zařídil" Duata a Celise.

ZPĚVY ZEMĚ
Stavovské divadlo, Praha

JARDÍ TANCAT

choreografie Nacho Duato
hudba Maria del Mar Bonet
tančí Klára Kutilová, Zuzana Susová, Tereza Podařilová, Filip Veverka, Petr Zuska, Ondřej Boháč, Pavla Mráziková, Tereza Ulrichová, Zuzana Šimáková, Jiří Vrátil, Jurij Slipič, Alexander Katsapov, Karolina Pogatsová, Andrea Kramešová, Nikola Márová, Lubor Kvaček, Jiří Kodym, Jiří Pokorný, Travis Birch

BLACK AND BLUES

choreografie Stijn Celis
hudba Bohdan Markovič, Vladimir Nikič, Koen Vandenhoudt
tančí Nikola Márová, Hana Urbanová, Pavla Hrubešová, Tereza Podařilová, Zuzana Šimáková, Zuzana Susová, Veronika Volfová, Klára Jelínková, Filip Veverka, Travis Birch, Yao-Yi Hsu, Alexander Katsapov, Jiří Pokorný, Jurij Slipič, Martin Winter, Viktor Gutov, Jiří Vrátil

MEZI HORAMI

choreografie Petr Zuska
hudba Čechomor
tančí Klára Kutilová, Tereza Podařilová, Zuzana Susová, Žofie Demková, Andrea Kramešová, Zuzana Šimáková, Michaela Wenzelová, Travis Birch, Alexander Katsapov, Jiří Kodym, Lubor Kvaček, Pavel Pišan, Jiří Pokorný, Jiří Vrátil, Yao-Yi Hsu

Fotografie z představení Zpěvy země (část Mezi horami) Národního divadla v Praze.