Novináři o vás hovoří jako o princezně domácí taneční klubové scény.
Jestli je někdo takovou princeznou, pak Charlie One z Ohm Square. Ale to je spíš královna. Takže v mém případě bychom možná mohli skončit u té princezny (smích), jenže... pro mě je těžké něco takového vůbec vyslovit. Taneční scéna je cosi jako moje rodina, a jestli jsem jednou z jejích ikon, tím si nejsem vůbec jistá. Tuhle pověst vytvářejí média. Jsem prostě součástí taneční scény, stejně jako jsem součástí i jiných scén - ve svém životě.
Třeba?
Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek - každý den jiná scéna. Takhle začínám svůj život vnímat. Jinak než jako škatulky.
S Tata Bojs jste začala vystupovat na velkých scénách včetně rockových. Předtím jste znala jen klubové prostředí. Jaká vám ta změna přišla?
Jako zajímavá zkušenost rozšiřující vnímání. Ale klubová scéna mi svou atmosférou zůstává bližší.
V minulosti jste říkala, že máte silnou touhu zpívat a nebojíte se pro to hodně udělat. Neskrývala jste za těmi slovy potřebu být hodně populární?
Od té doby se dost změnilo. Dneska si myslím, že člověk může být spokojený i s úspěchem, který dosáhne ve zdánlivě normálních věcech. Každý den se proto snažím usnout s tím, že jsem den prožila nejlépe, jak to šlo, a že jsem nepromarnila moc času. V momentě, kdy se naučím těžit co nejvíc z každého dne, možná mi půjde daleko lépe i ten zpěv. Kvalitnější budu já i věci kolem mě.
Čeho byste se kvůli zpívání vzdala, a čeho už ne?
I když je doba ostrých loktů, a někdy člověku nezbývá než být zabejčenej, rozhodně bych nebyla ochotna jít přes mrtvoly ani ztratit veškeré přátele jen proto, abych se stala zpěvačkou číslo jedna.
Ovšem před několika lety jste se objevila na titulní stránce týdeníku Reflex takříkajíc "v kalhotkách"...
To byl klasický příklad toho, jak to vypadá, když nevíte, jak na to. Najednou se můžete ocitnout na titulní straně v kalhotkách na sedadle limuzíny, což má se vkusem, alespoň s tím mým, málo společného. Bylo to nedorozumění. Původně šlo o jistý vtip, který nevyšel, a navíc to neprošlo mou kontrolou.
Nebyl to spíš doklad toho, jak lze ignorovat skutečnou povahu umělce a předložit takový jeho obraz, který časopis co nejlépe prodá?
To byl zrovna tento příklad. Záleželo i na mně: kdybych se nenechala ukecat, tak v tom autě nesedím.
Tehdy jste za sebou neměla žádnou vlastní nahrávku, žádný větší ohlas. Nebylo to předčasné zvíření vod víc ke škodě než k užitku?
Brala jsem ten rozhovor tak, že si vyzkouším něco, co jsem předtím nedělala. Nedokázala jsem si ohlídat fotku a způsobila jsem si problém. Bylo to ponaučení.
Nedávno si vás vzal na mušku jeden bulvární magazín. Vrtal se ve vašem soukromí. Na tom, že nemáte stálou známost, postavil příběh plný nepřesností i vymyšleností. Co to s vámi dělá?
Není to nic příjemného. Nemá sice smysl propadat kvůli tomu depresím, ale odzívnout to taky nejde. Každá zkušenost je dobrá, ale nejsem si jistá, zda je i nutná. Nicméně teď mám aspoň větší pochopení pro zpěvačku Björk, jíž kdysi vyčítali, že fyzicky napadla novináře. Před jeho dotěrností bránila soukromí svého dítěte. Na druhou stranu jedna moje kamarádka zastává názor, že nevylhaný bulvár má svůj smysl, že je lékem na duši "obyčejných" lidí. Prý je potěší, když zjistí, že někdo, koho považují za hvězdu, řeší i stejné problémy jako mají oni sami.
Máte strach ze setkání se showbyznysem?
Obavy jsou špatný rádce, ale kdybych řekla, že se vůbec nebojím, trochu bych lhala.
Kdo je pro vás v hudebním byznysu příkladem člověka, který to má pod kontrolou?
Madonna. Jako zpěvačka není tou nejlepší, ale už dvacet let je na vrcholu. Některé její praktiky jsou mi sice cizí, ale rozhodně ví velmi dobře, co dělá a proč to dělá.
Co byste dělala, kdybyste nemohla zpívat a skládat muziku?
Asi bych umřela (trpký smích). Opravdu si něco takového nedovedu představit. Jediným štěstím by pro mě v takové situaci bylo pravděpodobně Rádio 1.
Jste moderátorka a DJka této pražské stanice, kde si hudební dramaturgii vytváří sám moderátor. Co vám to přináší?
Dobrý pocit z toho, že můžu éterem šířit věci, o nichž jsem přesvědčena, že stojí za to. Vždycky mám velkou radost, když mi někdo zavolá do studia a říká: Skvěle hraješ, fakt mi to zvedlo náladu. Takže, když bych sama nemohla muziku vytvářet, asi bych se vyřádila takhle.
Ke své původní profesi webové designérky byste se nevrátila?
Web design jsem neopustila, jen už ho nedělám na plný úvazek - právě kvůli muzice. Pomáhá mi v tom, abych si od všeho, co dělám dnes, dokázala udržet odstup.
Jste pohledná. Takové ženy často říkají, že být krásná je vlastně unavující, omezující i nebezpečné...
Je krása a krása. To, že má někdo "hezkej ksicht", ještě neznamená, že je to krásný člověk.
Kdo je pro vás krásný člověk?
Kdo je dobrej. Kdo se orientuje víc na pozitivní než negativní stránky života.
To zní trochu plytce. Můžete to rozvést?
V životě máte dvě základní emoce. Strach a lásku. Buď lidé dělají věci ze strachu, nebo s láskou. A všichni ti, kteří lásku dokážou přijmout, a stejně tak ji dávat, jsou pro mě krásní.
Tedy: lidé, kteří milují, se nebojí?
Ano. Strach a láska jsou propletené a probouzí se navzájem, ale je jen na vás, zda k věcem budete přistupovat s emocí lásky nebo strachu. To, že máte o druhého strach, ještě neznamená, že tomu strachu musíte podlehnout. Lze se mu ubránit a klíč k tomu leží ve způsobu myšlení. Když lidé někoho milují a ztratí ho, vzniká bolest. A tato bolest krmí strach, takže lidé se bojí vkládat do někoho dalšího své city. Jsou ostražití a toho druhého už si tak nepouštějí k tělu. A z toho vzniká ta současná nespokojenost a chaos, protože řada lidí se už necítí milována tak, jak by si přála. A je to tím, že sami nedokážou milovat tak, jak by si přáli. Tak to aspoň vnímám já, což však neznamená, že bych to měla sama vyřešené. Vím, jsme obklopeni moderními technologiemi a na kdeco dnes existují vědecké důkazy, takže hovořit o lásce zní jako klišé. Ale máme jinou šanci?
Líbí se vám upíři - prý protože jsou sexy. Jak to myslíte?
Asi každý má svoje úchylky. Takže já mám doma všechny vampirelly z kinder vajíček. Jsou skvělý, ve tmě jim svítí zoubky! Na "stolování" upírů je pro mě zkrátka něco sexy. I když, kousnout do krku mě může i "člověk", stejně tak mi může i "pít krev". A lidí, kteří vás dokážou "vysát", je taky dost. Ty sympatie k upírům se asi ve mně probudily, když jsem četla knížku Rozhovor s upírem od Anne Rice. Ona se dívá na upíry jinak než jako na monstra, kteří zbožným lidem nedají spát. Vypráví o nenaplněném smyslu života, který trvá věky, o tom, že být nesmrtelným ještě neznamená být šťastným. Její ústřední postava - upír Luis - je nešťastnou lidskou bytostí, která nenachází uspokojení ani v životě smrtelném, ani nesmrtelném. Podobně mě oslovilo Coppolovo zpracování Draculy, kde je jeho podlost zapříčiněna nešťastnou láskou a trvalo celé "oceány času", než Dracula našel to, co hledal. To jsou asi skutečné důvody, proč mě upíři fascinovali. Dnes to neberu tak vážně. Ale vampirelly jsou fakt rozkošný!
Teď bych se měl zeptat, jakým směrem se bude ubírat vaše spolupráce s Tata Bojs a zda se odhodláte natočit sólové album. Ke své budoucnosti se však odmítáte vyjadřovat. Proč?
Budoucnost je nejistá a konec vždycky blízko, jak tvrdil Jim Morrison (smích). Ke svým budoucím projektům pak mohu dodat jen tolik, že se řídím úplně stejnými pravidly, které jsem nedávno četla v rozhovoru s herečkou Asií Argento. Ta říkala, že trik spočívá v tom o žádných plánech nemluvit, protože tak je člověk zakřikne. Čím více o nich hovoříte, tím méně je pravděpodobné, že se něco stane. A já už jsem toho zakřikla docela dost.
Sdílíte názor, že pokud muzikant z takhle malé země, jako je naše, nevyrazí do světa, pak nikdy nebude slavný a hlavně nebude moci skládat a nahrávat hudbu bez kompromisů?
To si nemyslím. Zářným příkladem jsou Röyksopp z Norska. Desku Melody AM natočili za polárním kruhem a k dispozici měli, alespoň to tvrdí, jen své vlastní trendy. Myslím, že to jde kdekoli, i když záleží na štěstí, na tom, kdo si vás všimne. Možná jsem naivní, ale věřím, že i u nás může člověk vydat desku bez toho, aby se omezoval situací na gramofonovém trhu. Důkazem z posledního období jsou pro mě nahrávky Načevy nebo Floexe. Kompromisy jsou nutné, jen když z hudby chcete za každou cenu vyžít.
Takže zkusíte to na hudební scéně sama za sebe?
Zatím nemám potřebný materiál. Za dva roky uvidíme. Nejsem v pozici člověka, který už by měl za sebou velký kus práce a měl právo myslet vysoko. Jsem vlastně ještě pískle.
|
PRINCEZNA KLÁRA |
|
Jako dítě prošla nejrůznějšími pěveckými sbory. Později navštěvovala hodiny zpěvu. Poprvé se výrazněji prosadila v roce 1997 v triphopovém projektu Significant Other, kde vystupovala po boku v té době již známých DJ Trávy, Petra Mikoláška a bratrů Kubínkových. Na sklonku 90. let krátce spolupracovala s klubovou kapelou X-life. Se svými přítelkyněmi, DJkou Katchou a rapperkou MC Adabou, založila pozoruhodnou free-stylovou formaci Da Babas, v níž dodnes vystupuje pod přezdívkou C-Lara. Zhruba před třemi lety ji ke spolupráci přizvala pražská kapela Tata Bojs (na snímku); společná nahrávka pro album Futuretro získala nominaci na výroční hudební ceny Akademie populární hudby. |
