Proměnila se praha hodně od roku 1992, kdy jste ji opustili?
Za deset let od doby, kdy jsme zde žili, jsme hráli v Praze jen dvakrát. To je málo na to, abych mohl dělat závěry. Nevidím moc změn - ulice jsou stejné, Václavák je pořád na svém místě. To ve východním Německu se dějí věci: tam mizí celé čtvrti, jdete ulicí - a bum, druhý den tam není.
Proč jste se usadili zrovna v Drážďanech? Má tohle místo nějakého zvláštního ducha?
Neřekl bych, že jsme se v Drážďanech usadili, protože pořád cestujeme. A nepotřebuji, aby místo mělo nějakého zvláštního ducha, protože ducha mu vetkneme my, naplníme ten prostor energií. Všude, kam přijdeme, si vytváříme svůj svět. Na Německu se mi líbí lidé - hodně pracují hlavou, jsou pečliví.
Zdá se mi, že nic nemůže být tak protichůdného jako německá a ruská mentalita. Ruská duše, to je doslova fenomén.
Ruská duše? To jsou jen žvásty. Existuje výjimečná ruská země, ale ne duše. Ale mně se o Rusku mluvit nechce, nežiju tam víc než deset let. Když přijedu do Petrohradu, považují mě za cizince, protože mluvím s akcentem! Raději se bavme o slovanské duši, či spíš povaze. A Slované jsou skutečně jiní: rozumíme si navzájem. Polské, ruské nebo české divadlo je navíc jedno z nejlepších na světě.
Řada českých umělců si na současný vývoj stěžuje - po slibných začátcích v 90. let prý přišla komerce a válcování domácí kultury. Sdílíte podobnou skepsi při návštěvách postkomunistických zemí?
Na tyhle řeči jsem alergický - je velký omyl myslet si, že v tvorbě brání lidem podmínky nebo peníze. Mám jedinou odpověď: přestaňte žvanit a pracujte, hrajte třeba v parcích, v metru, kdekoliv. Problém je spíš v tom, že dnes jsou mladí umělci líní, nechtějí na sobě pracovat. Pozoruji na to na svých studentech: výcvik ve škole se jim zdá příliš náročný. Divadlo má být podle jejich představ lehká zábava, kde se úspěch dostavuje hned druhý den, maximálně pozítří. Jenže fyzické divadlo je opravdu těžké, stojí hodně dřiny.
| Kritický metr Kateřiny Kolářové: 60% Překvapení Tímhle kouskem asi Děrevo své příznivce, kteří na scéně očekávali temné existenciální trápení, hodně překvapilo. Once je totiž docela sentimentální příběh o lásce, byť naplněný symboly pomíjivosti a smrti. Hrdiny jsou dva klauni, kteří nezapřou inspiraci v postavách z komedie dell'arte - ona sladká, leč trochu hloupá, on nevzhledný, nevyslyšený milovník, zato s velkým srdcem. Za asistence nešťastného Kupida projdou nebem, peklem i očistcem na zemi. Pro děti však je tahle pohádka možná příliš drsná - a to nejen kvůli smutnému konci, který nechává pouhou špetičku naděje, ale také kvůli scénám, jež jako by upomínaly na "alternativnost" Děreva. Třeba při pronásledování klauna se policie nevybíravě drala přes řady i hlavy sedících diváků. |
Jenže leckdo by mohl namítnout, že Vám se to mluví, když jste slavní a máte peníze...
Když jsme v 80. letech za komunismu začínali, neměli jsme peníze, pomalu ani co jíst, zato jsme byli ohromně nadšení. Teď jsme slavní a bohatí, ale peníze a sláva jsou pro nás nás jen prostředky k tomu, aby ideje Děreva nezanikly. Současná situace v divadle mě znechucuje: softporno, nechutnosti, banální muzikály. Dneska už lidé nechtějí dělat divadlo spolu. Zmizelo divadlo jako komunita, způsob života. Herci se scházejí při projektech - a když je po všem, už se nepotkají. Když jsme se mačkali v Petrohradu v malé kuchyni, mohli jsme se vsadit, že o pár ulic dál v podobné kuchyni sedí stejní nadšenci. Po tom se mi stýská.
Děrevo v ruštině znamená strom. Strom si představuju jako něco velmi stabilního a jistého, nikoli plného neklidu, jako inscenace Děreva. Jak jste na tento název přišli?
Asi jsme ho vymysleli v té kuchyni. Ale pozor: stromy nejsou klidné mírumilovné bytosti. Mají ohromnou sílu, křičí, když je porážejí. Jsou lidé, kteří se z hlasů stromů zbláznili - stačí zůstat sám v noci v hlubokém lese. Ty děsivé zvuky nočního lesa nevydávají zvířata. To stromy křičí.
 Děrevo v Praze: 24., 25. a 26. května 2002. |
