Současná móda přeje velkým plátnům pro velké děti a na té vlně mají Hvězdné války své místo jisté i v Epizodě II - Klony útočí. Divácký kult žádá věrnost známému modelu plus nová překvapení. Takže jako v bondovkách, kde agent 007 vždy v úvodu zdolá menší úkol, než se vrhne na ten zásadní, ctí stará pravidla i nový díl Hvězdných válek: nejprve zazní proslulá Williamsova hudba, nato text utíkající do vesmírné perspektivy nastíní, co se právě děje, a prostorem se mihne první z roztodivných vznášedel. Vše je na svém místě, oddychne si divák, můžeme začít s novinkami.
O podstatě zápletky neradno hloubat. Šťoural by mohl zjistit, že „hodní“ vlastně bojují proti právu „zlých“ národů na sebeurčení. Ti, jejichž smysly baží jen po akcích, zase trpí u dlouhých řečí v úvodu. Ale hned prvá honička, noční let metropolí zářících mrakodrapů, patří k nejlepším scénám Epizody II vůbec; působí stejně samozřejmě jako jízda škodovkou po Praze.
Učedník rytířů dobra Anakin, který, jak ví mezi znalci každé malé dítě, v budoucnu přejde na stranu zla, už vykazuje zárodek příští proměny. Je to mladicky zbrklý, vůči autoritám vzpurný rebel bez příčiny, tak trochu motorkář a trošku neonacista ze zhrzeného romantismu: když slabá demokracie selhává, zklamán se přiklání k silné pěsti diktatury. Jako by ho Lucas načrtl a Hayden Christensen hrál podle protiglobalizačních demonstrantů: nadaný kluk zrající pro dvojku z chování. A co se nepodchytí v pubertě, vědí fanoušci, v dalších dílech se vymstí.
Čtěte recenze dalších dílů |
Nově se Hvězdné války blíží detektivce či gangsterce: odhalují nájemné vrahy, pikle kruhů průmyslových, bankovních, obchodních. Epizoda II má také více prvků rodinných a vztahových, pouze pro lásku není stvořena. Anakinovo a senátorčino milostné tokání na kvetoucí louce pod vodopády se neblaze podobá telenovelám a la Esmeralda. Naštěstí jejich unylé zmítání mezi vášní a povinností vyvažuje situační i slovní humor jiných scén, třeba robotova znechucená glosa: „Stroje vyrábějí stroje?! Jak perverzní!“
Nicméně na Hvězdné války se chodí hlavně kvůli stylové podívané. Pěkné honby se odehrají v duchu formule 1 mezi asteroidy či na výrobním pásu, naprostý vrchol však patří utkání v „antické“ aréně, kde se efektně a přitom nesmírně přirozeně prolnou prvky gladiátorských her, rytířských turnajů, rodea, Jurského parku a westernu. Klony slíbené v názvu filmu nastoupí až ve finále coby armáda srážející patky s poslušným Yes, sir! jako v současném válečném dramatu - po pravdě řečeno, nenadělají tolik výtvarné parády, kolik se čekalo. A závěrečný boj dvou čarodějů ve starém hradu se vrací někam mezi klasické pohádky a mýty z rodu Pána prstenů, kterého ostatně Epizoda II připomene i svým „koncem bez konce“ - hluše pootevřenými dvířky k příští části.
Protože díly čtyři až šest už existují, má dvojka zvláštní půvab. Hádáte totiž, co přijde, aby děj plynule navázal; tušíte, co musí stihnout příští, třetí epizoda - třeba početí Anakinova syna. A jak se Lucas vyrovná s odsouvaným, leč nevyhnutelným sexem na půdě pohádkové nevinnosti, to už teď vrtá lidem hlavou. Ale ještě lepší by bylo vydat se znovu vpřed, do neznáma, k původně plánovaným epizodám sedm, osm a devět, kde by tvůrci mohli volněji popustit onu nynější šněrovačku rodinné kroniky.
