Gosford Park, svéráz anglického lovu

čtvrtek 9. května 2002

Film Gosford Park je pro dávné britské impérium tím, čím pro ruskou nostalgii Svéráz národního lovu: jemným i krutým, dokonale vystiženým místopisem i živočichopisem světa tradic, jež svazují i chrání, šokují i baví. Nicméně románovou představu o ruské aristokracii poměřoval dnešní realitou finský turista v režii Rusa. V Gosford Parku, díle tak anglickém, že angličtější si nelze představit, sleduje britskou šlechtu na počátku třicátých let její služebnictvo a režii má Američan - Robert Altman.

"Ještě nikdy jsem se při natáčení tak nebavil," řekl o Gosford Parku tenhle král sžíravé americké satiry. Ve svých sedmasedmdesáti za něj "získal" už pátou neproměněnou nominaci na Oscara za nejlepší režii. Zato dostal Zlatý globus od zahraničních kritiků v Hollywoodu - a ten Altmanově detektivní variaci na jeho slavnou Svatbu opravdu přesně sedí. Je totiž oceněním za rafinovanou lahůdku pro zjemnělé jazýčky a chvíle soustředění.

Během okamžiku vtáhne Altman diváka do retronálady: stačí šedý déšť, veteránská auta s hosty víkendového honu v čele s jízlivě babskou lady, hostitel s psíkem v náručí a pár tónů klavíru. Od prvé chvíle jsou rovněž jasná pravidla: panstvo vchází předem, sluhové zadem, panstvo žije v patře, služebnictvo pod schody. A v obou světech vládne automaticky přesný, léty vžitý řád - od přidělení pokojů a kufrů po nadřazenost titulů a funkcí. Rozdíl mezi hrabětem a baronem ční propastně tak jako mezi komorníkem střežícím sejf se šperky a lokajem sklízejícím ze stolu.

Servisní článek k filmu najdete ZDE.

V salonu se poposedává a přechází, kamera hlídá útržky rozhovorů, mechanické úkony s čajem a whisky, ale pod hladinou už to tiše bublá; každé slovo, i nevinná poznámka o šatech, je plné jedu. Stejně je tomu při vzájemném oťukávání v čeledníku: rovněž tady panuje přísný zasedací pořádek, sluhové nosí jména svých pánů, i tady se ctí rituály za všech okolností. Význam má každý detail, sklenka mléka, ztracený nůž, cigareta típnutá do nočníku, noční chodby, jimiž se kradmo chodí za sexem v zámku, v podzámčí i napříč oběma kastami.

Vděčný motiv zosobňují dva vetřelci: zpěvák-odrodilec své třídy, zbožňovaný služtičkami, a americký filmový producent, jenž přijel na hon ze studijních důvodů. Bojí se, jestli bažant nemůže útočit, nestřílí a nejí maso. Jak výstřední a pohoršlivé, ohrnuje nos stará lady, skvostná Maggie Smithová, ale také lokajové. Neboť jak říká hořce jedna komorná: "My žijeme skrze ně, pšouk lady nás vyplaší víc než nemoc vlastní matky."

Teprve vražda na vteřinu zruší onen posvátný kastovní model, náhle jsou ve zmatku všichni pohromadě - ale vykolejení trvá jen krátce, vzápětí už zase vládnou pevná pravidla a hladká fasáda, jejíž prasklinky svorně retušují ti nahoře i dole. Zatím...

Ale nejen tajemství, také smích proráží skořápku Gosford Parku, kde i párek detektivů připomene Laurela a Hardyho. Humor filmu je sušší než troud, jako ty nejlepší z anekdot o lordovi a jeho Johnovi, a vrcholí typickým britsko-americkým špičkováním. Sotva host z Hollywoodu utrousí, že Britové nemají smysl pro humor, dostane ťafku: "Mají - když je někdo vtipný." A Gosford Park vtipný je, i ve stínu melancholie z konce starých časů.

Paradoxně nejslabší na Altmanově studii prostředí a vztahů je detektivní zápletka a její řešení v duchu sociálního sentimentu z románků pro služky. Divák vlastně ani netouží zjistit, kdo je vrah, zda zahradník, nebo komorník. Ve skleněné věži vznešeného sídla, jež se zuby nehty brání vpádu moderní doby a propuknutí skrytých vášní a v němž se brilantní sestava vesměs britských hvězd cítí jako ryby ve vodě, totiž platí, že existuje ještě něco mnohem horšího než být vrah - a sice být herec. Hrůza!