Hříčka nastudovaná činohrou Národního divadla v režii Ondřeje Pavelky věru není složitá: hospodský brach Ištvánek trousící kvazišvejkovské bonmoty je objeven pracovníkem reklamní agentury, která hledá mezi lidem inspirativní myšlenky. Švejkovský Ištvánek zapůsobí i na další pracovníky agentury tak osvěživě, že je nasazen do předvolebního boje a „stvořen“ jako politik. Získává svou jinakostí procenta, ale nakonec s ním vše dopadne špatně.
Jazyk i jevištní situace se pohybují na pomezí hospodského tlachu a náhlých pubertálních nápadů. Jeden ze štamgastů v krčmě kupříkladu laškuje s hostinskou Vokounkovou oslovením „Elizabetho Tejlorová/ ty stará papriko zlodějská“, volebním logem jisté partaje je kapřík v růžovém poli, „Švejkův vnuk“ si po flámu libuje: „Já si takhle na to dycky dám/ máslo a sejra a hořčici a cibuli/ to jdou pak z člověka ven/ větry/ Jednou jsem to zapil kolínskou/ aby to bylo aromatický/ ale smrděl jsem ještě víc.“
|
ŠVEJKŮV VNUK | |
| Režie | Ondřej Pavelka |
| Scéna | Ondřej Nekvasil |
| Kostýmy | Zuzana Ježková |
| Hudba | Miki Jelínek |
| Dramaturgie | Miloslav Klíma |
| Hrají | Jitka Smutná Vladislav Beneš Milan Stehlík Jan Novotný Sabina Králová ad. |
| Premiéra | 25. dubna 2002 |
Přízemní humor textu drobí závažněji koncipované songy Mikiho Jelínka. Možná by v jiných souvislostech obstály jako docela hezké písničky, naordinovány v tomto kontextu však vyzní křečovitě, jejich „významotvornost“ je chtěná a nefunguje.
Výkony některých herců nepostrádají základní profesionalitu, Vladislav Beneš titulní roli vykreslil s řemeslnou suverenitou, i když intonování promluv - což bude patrně režijní záměr - přesně kopíruje dikci Rudolfa Hrušínského ze švejkovských filmů Karla Steklého. Výraznou figurku bezskrupulózního politika Weisse spolehlivě modeluje ukázněný Bořivoj Navrátil. Smutno je však z kreace Pavla Landovského v roli šéfa reklamní agentury: jeho nejistě pábitelská extempore se stylem inscenace vůbec nekorespondují.
„Ostře kritická“ hra ze současnosti působí v dané realizaci značně bezzubě. Nerad používám silných slov, ale také nepoměr mezi nevydařeným textem a jeho rozmáchlá, „famózní“ realizace způsobily, že jde o jednu z nejhorších divadelních premiér, jakou jsem v posledních letech absolvoval.
 Švejkův vnuk je do značné míry postaven na obyčejném žvanění - ať už se to týká žvanění hospodského nebo jeho politické varianty. |
