Vy vlastně máte výhodu. Můžete kouřit a popíjet, protože to váš hlas dělá ještě hlubší, sametovější... Valérie Zawadská Narodila se 19. září 1958 ve Šternberku. V dětství bydlela s rodiči na různých místech Moravy, v Loučné nad Desnou začala hrát amatérské divadlo. Nastoupila jako elévka do divadla v Šumperku. V letech 1979 až 1982 absolvovala DAMU. Čtyři roky měla angažmá v Západočeském divadle v Chebu, poté v Městských divadlech pražských. Představila se v mnoha hlavních rolích na jevišti i v dabingu.
Tak to tedy ne! O kouření mluvit nebudeme. Tabákovému průmyslu rozhodně reklamu dělat nebudu.
To měla být legrace.
Stydím se za to, že kouřím a jsem tak slabá, že nedokážu přestat. Snad se to jednou povede. Určitě se cigarety částečně podepsaly na témbru mého hlasu. Ale celkově je dán. Někdo má prostě alt a někdo sopránek.
Když jste byla malá, byl váš hlas jiný, než u holčiček bývá obvyklé? Narážím tím na to, že vaší první dětskou hereckou rolí prý byl král - takže chlap.
Ano. Jenom nevím, jestli to bylo tím hlasem nebo postavou. Děti si na mě ve škole vymyslely takovou říkanku: Bača tlusty žere chrusty a polyka špendliky, aby byl dost veliky.
Co to mělo znamenat?
Do osmnácti jsem měla dost nadváhu. Nevím, jestli jsem se za to styděla, jestli mi to vadilo. Asi trochu ano, protože si vzpomínám, že mě v pubertálních letech vlastně zachraňovalo běhání po Jeseníkách. Hrála jsem si tam na indiány, byla jsem sama, nikdo se mi nemohl smát. Ale protože jsem byla ten bača tlustý, holt jsem nemohla hrát princeznu.
Takže vás herectví lákalo už od dětství?
To už si teď neuvědomuji. Ale touhu být vidět jsem měla od mateřské školky. Když o rok starší sestra nastoupila do tanečního a dramatického kroužku, záviděla jsem jí, že je vidět. Mě víc lákala recitace. Když mi bylo dvanáct, měli jsme ve vesnici hrát loutkové představení. A mně se za tím paravánem nelíbilo. Proč má být vidět jenom kousek mé ruky a nějaký maňásek, když chci být vidět celá? A podařilo se. Vlastně tehdy mým přičiněním vznikl dramatický soubor a já v něm hrála toho krále v pohádce Sůl nad zlato.
J á p ř e c e j s e m v i d ě t
A teď vám nevadí, že z dabingového studia jste jenom slyšet, a ne vidět?
Tak teď jste mě trošičku naštvala. Domnívám se, že jsem vidět. Hraju ve dvou nádherných inscenacích v divadle Ungelt. Ve hře Jak vraždili sestru Charlie mám tu čest hrát s Alenou Vránovou a Terezou Brodskou. Ve hře Je skvělé, když tě má někdo rád se v dvojrolích potkáváme s Mirkem Etzlerem. Občas se mi poštěstí, že jsem obsazena do televizní inscenace, pohádky, filmu.
Ale co většinu lidí napadne ve spojení se jménem Zawadská? Já myslím, že dabing...
V televizní divácké soutěži TýTý od roku 1998 vítězí v kategorii dabing, za rok 2000 se stala celkovou vítězkou ankety s absolutně nejvyšším počtem diváckých hlasů.
Manželem je muzikant Roman Krokus Kříž. Mají spolu syny Jana a Romana.
Hm... Je dobře, že si mě lidé spojili s dabingem, ale ten je částí krásné profese, kterou je herectví.
Obvykle je dabování a práce v rozhlase spíš přivyděláváním si. Vám přineslo slávu. Když jste začínala, pozorovala jste náznaky toho, jaká významná životní záležitost to pro vás nakonec bude?
To člověk nemůže tušit. Na DAMU mě učila Jana Andresíková, která celý náš ročník přivedla k paní režisérce Olze Walló. Ta si z nás čtrnácti postupně vybírala na menší roličky v dabingu jak kluky, tak holky. Já měla to štěstí, že jsem asi nějak zapadla do jejích představ a dostávala větší a větší příležitosti. Až to vyvrcholilo Shakespeary, a jak nikdy nezapomenu říct, Cardinalkou ve filmu Tenkrát na Západě.
Funguje to v dabingu podobně jako v divadle a ve filmu? Když vám některá postava není vůbec blízká, řeknete - tak tahle ženská mi nic neříká, tuhle namlouvat nebudu?
To ne. Spíš si s léty své praxe, a ono je to už víc než dvacet let, uvědomuji, že se častěji ptám, kdo dabing režíruje, s kým budu spolupracovat, než abych si řekla: Tak tuhle postavu dabovat nebudu. Dobří režiséři zpravidla vědí, koho typově podobného do role obsadit. V dabingu nejde o to, jestli je postava podobný typ. Nejdůležitější je naučit se s ní takzvaně dýchat. Je to tak. Když se daří dýchat, tak to pak jde snadno.
Nepouštíte si ty filmy třeba před dabováním doma v originále, abyste věděla, co vás čeká?
Ne. Takhle se to nedělá. Poslouchám je až ve studiu. Do jednoho ucha mi jde řeč v originále, před sebou mám obrazovku, druhým uchem poslouchám sebe.
Říkáte, že byste ráda zůstala v povědomí lidí jako herečka. Proč jste se tedy začala víc věnovat dabingu a odešla ze stálého angažmá?
Po DAMU jsem byla čtyři roky v Západočeském divadle v Chebu. Pak jsem odešla na volnou nohu. Za hlubokého jindy, jak já říkám období vlády komunistů, tak za hlubokého jindy bylo strašně ošemetné být na volné noze. Těžké. A já neměla takové jméno, abych měla dost práce. Bála jsem se, že nebudu mít na chleba a na mlíko, jak se říká. Takže jsem překonala svou ješitnost a zavolala známým, právě Olince Walló a do rozhlasu Hance Kofránkové. Řekla jsem: Nemám práci, pomozte... Po třech měsících mě tehdejší ředitel Městských divadel pražských přijal na poloviční úvazek. Tam jsem setrvala sedm let.
Proč jste se tedy původně pro tu „volnou nohu“ rozhodla?
Protože jsem už nemohla v Chebu vydržet. Jako každý mladý absolvent akademie, nebo řekněme téměř každý, jsem si myslela, že budu rok dva na oblasti, a protože jsem tak geniální herečka, tak si mě okamžitě povolají zpátky do Prahy. Opak byl pravdou.
Byla to dobrá zkušenost?
Úžasná. Tvrdě jsem musela makat a ledacos překousnout. Na druhou stranu jsem si tam zahrála mnoho věcí, které by mě v Praze nepotkaly. I když jsem psala pražským ředitelům, ať se přijedou podívat, bylo velice málo těch, kteří přijeli. Ale zase jsem se dozvěděla až teď, po letech, že třeba pan ředitel Lubomír Poživil mě viděl někde v Tachově, kde jsme hráli na zájezdu pro učně. A on měl pocit, že hraju jako v den premiéry, ačkoli bylo deset ráno. Na základě toho mi nabídl angažmá.
Hrála byste ještě teď v deset ráno pro učně stejně?
To přece nemůžu posoudit sama. Přijďte se podívat do divadla... Ta otázka mě trochu zaskočila. Tuhle profesi člověk nedělá, když ho nebaví, ale proto, že ji chce dělat.
J s e m r á d a, ž e j s e m n e m ě l a d ě t i d ř í v
Proč jste se rozhodla mít děti až v poměrně pozdním věku? Souviselo to s tím, že jste toužila být skvělou, do Prahy povolanou herečkou?
Za téměř pětatřicet let svého života jsem nepotkala člověka, o kterém bych byla přesvědčena, že s ním chci mít děti. Když jsem byla v Chebu, tak jsem hrozně toužila být slavná, úspěšná, nejlepší, navíc bohatá. Ale chtěla jsem mít i klidný a dobrý soukromý život. A ono se to nedařilo. Ani jedno, ani druhé. Takže asi osud zapracoval a holt jsem měla prvorozeného syna v šestatřiceti a druhorozeného tři neděle před čtyřicátinami.
Nezažívala jste pocity, kdy si starší bezdětná ženská říká: Tak teď, anebo nikdy?
Spíš bych řekla, že léty člověk ubírá ze svých velikých nároků na partnera a partnerské soužití. Ale ten základ, ten tam musí být stejný. Doufám, že je. Oboustranně. Jsem ráda, že jsem neměla děti dřív, protože bych je určitě daleko víc šidila. Dneska, dívejte, už sleduji hodinky, protože vím, že jsem slíbila klukům, že po půl třetí budu doma. Dřív by mě to ani nenapadlo.
Třeba ano, jenom to člověk neví, dokud to nepozná...
Možná, že kdybych byla mladší a měla děti, tak by mi nedělalo problém pořizovat si hlídačku. Dneska mi to problém dělá. Proto je také můj muž na mateřské, já kvůli práci rodinu nešidím a jsem moc ráda, že nám to takhle funguje.
Proč je paní na hlídání pro vás tak nepřijatelná?
Proč ano, když se to dá zařídit jinak? Chápu, že v jiných rodinách u jiných kolegů a kolegyň mohou mít jiný názor. Ale proč bych měla okrádat děti i sebe? Za chvíli, to ani nemrknu pravým okem ani levým, jak to bude rychle, jim bude patnáct, dvacet. Tak kdy si je užiju?
Vás si rodiče užívali? Jaké jste měla dětství na vesnici v Jeseníkách?
My jsme se do Loučné nad Desnou přistěhovali. Rodiče se často stěhovali za prací v zemědělství. Bydleli jsme v Pohořanech na Moravě, když mi byly asi dva roky, stěhovali jsme se do Slezských Rudoltic na Krnovsku. Tam jsme byli do mých osmi let a pak teprve přesídlili do Loučné. Pro mě stěhování byla legrace, pro rodiče to muselo být drsné.
Pamatujete si na to?
Zvláštní, že si pamatuji situaci, kdy mi muselo být asi dva a půl roku. Seděla jsem ve staré vétřiesce, která měla motor mezi sedadly. Na tom jsem seděla a živě si vybavuji, jak mě to hřálo do zadku. Jako by to bylo předevčírem. V životě jsem se stěhovala tolikrát, že pokud se budu stěhovat ještě jednou, tak to bude po devatenácté a to už by mohlo stačit. Ale je pravda, že náš byt dva plus jedna je teď pro nás dost malý.
Jak se rodiče dívali na vaše rozhodnutí odejít do města, k divadlu? Nebyl to pro ně poněkud vzdálený svět?
Jsou to dva roky, co mi umřela máma. Když na ni takhle vzpomínám, říkám si, co všechno jsem jí provedla špatného a co ne. A vlastně musím jí i tátovi děkovat, že nám se sestrou koupili permanentky do šumperského divadla. Takže než jsem tam nastoupila jako elév, tak jsem ten soubor znala jako své boty, chodila jsem na každé představení. Teď přistihuji sama sebe, že kluky tahám na pohádky, doma hrajeme divadlo s plyšovými hračkami. Oni ho už vlastně hrajou mně. Život se opakuje. Je to prostě předem dané. Dobře dané, pokud si to nezkazíme vlastní blbostí, vlastní vinou.
Myslíte, že je to víc dané právě tou rodinou, prostředím, nebo si život spíš člověk utváří sám?
Určitě si ho člověk může hodně ovlivnit. Ale někdy taky ne. Kdyby mě třeba rodiče nedůvěřovali a nepustili mě v patnácti o prázdninách na Jiráskův Hronov, tak bych možná byla o něco výrazného ochuzená. Byl to zážitek, který sehrál v mém životě velkou roli. Rodiče věřili, že nic neprovedu, že nepřijedu těhotná. Důvěra rodičů je veliký dar. Já vím, jsou to velká slova... Kdoví, jestli to dokážu, až budou kluci starší.
Když vám rodiče takhle věřili, neprojevuje se to tím, že i vy víc důvěřujete? Třeba cizím lidem?
Někdy jsem v důvěřování až hodně hloupá. Naštěstí mě můj muž vždycky utlumí. Říká: Pozor, pozor, nemysli, že každý je tak dobrý, jak ho vidíš ty.
Jenže ti nedůvěřiví možná neměli to štěstí, aby důvěru jiných sami poznali. Takže se s ní potřebují u někoho setkat...
Snad. Zaplaťpánbůh, že jsme každý jiný. V tom je život hezký.
|
Slavné herečky a role, které dabovala Valérie Zawadská | |
| Claudia Cardinalová role vdovy McBainové ve filmu Tenkrát na Západě |
Joan Collinsová role Alexis v seriálu Dynastie |
| Na tuto roli vzpomíná nejraději. Partnera Franka, kterého hrál Henry Fonda, daboval Miroslav Moravec. „Režiséři jsou rádi, když herci namlouvají milostné scény současně. Vzájemně se totiž inspirují, provokují. My jsme tehdy s Mirkem z časových důvodů namlouvali tu svou roli každý zvlášť. Takže v té nádherné, vlastně znásilňující scéně, jsem byla ve studiu bohužel sama, bez partnera.“ | „Jedna z nejmilejších,“ říká Valérie Zawadská. „Taková mrcha, ve které se spojují všechny možné vášně najednou, se totiž podaří najít málokdy.“ |
| Glen Closeová role Cruelly De Vill ve filmu 102 dalmatinů |
Katey Sagalová role Peggy Bundová v seriálu Ženatý se závazky |
| Při české premiéře v Lucerně moderátor komentoval příchod Valérie Zawadské na jeviště slovy, že nechápe, jak může tak hodná ženská dabovat tak příšernou postavu, která chce svléknout štěňata z kůže, aby si z ní nechala ušít kožich. „Synové si to zapamatovali a pořád mi to připomínali. Musela jsem jim zdůrazňovat, že je to jen role a tak hrozná ženská opravdu nejsem.“ | "Dabovala se mi úžasně a skvěle," říká Valérie Zawadská o postavě potřeštěné manželky, která většinu času tráví tím, že si lakuje nehty a tupíruje vlasy. Role je jedna z těch, na které se nemusela nijak zvlášť připravovat. "Šlo to samo." Patří mezi její nejoblíbenější, přestože postava Peggy je pravým opakem toho, jaká je Valérie Zawadská v běžném životě. |
 Valérie Zawadská. |
 Valérie Zawadská. |
 Valérie Zawadská. |
