Vrací se model hraného hudebního dokumentu, odkazující k "vážnému" Jarmuschovu Roku koně, ale hlavně k "nevážné" Zelenkově mystifikaci Mňága-Happy End včetně hrátek s novináři. Vrací se i výbušná zábava vznikající z kontrastu mezi absurdní situací a jejím předstíraně "dokumentárním" vysvětlováním. Znovu je tady skvělá hudba; divák se možná přistihne, jak si bezděčně zpívá.
Ale ve spolehlivých náložích chytrého smíchu a silné muziky tichounce tiká i nový prvek: zvláštní stesk. Dal by se odbýt pár slovy - jak nám rockeři stárnou, zkrátka hledají víru. Jenže to nebude vklad muzikantů, i když navenek představuje Rok ďábla "jen" hudební film, rafinovaný způsob, jak lidem nenápadně pod rouškou zábavy vnutit fascinující muziku překračující hrany žánrů. Není přitom podstatné, jak se onen důvtipný obal služby písním pojmenuje, zda hraný dokument, fikce, nebo film o filmu.
A nerozhodují ani jedinečné, zelenkovsky groteskní nápady - třeba přenášení Karla Plíhala i se židlí, pohřeb nanečisto, němý host v televizi, houslista ve výtahu, záskok na travesty show, naučná Nohavicova teorie alkoholického kopce či pohanský obřad s Jazem Colemanem v lomu, přičemž fantaskní nesmyslnost oněch výjevů dál ještě násobí selsky rozšafné komentáře členů skupiny Čechomor. V jejich bláznivé kolovrátkové hádce na téma trenýrky versus slipy hází Rok ďábla divákům dokonce podobnou udičku k pohrávání a zlidovění jako Knoflíkáři dialogem "to neřeš", který už sestoupil z plátna do běžného dnešního slovníku. Zároveň ovšem zůstal Zelenka svůj i tím, že jednotlivostmi oslňuje víc než stavbou a že asi znovu uslyší, oč lépe umí psát než točit.
Až potud se zdá, že Rok ďábla je jiný než ostatní české filmy a stejný jako všechny filmy Zelenkovy. Vždyť ani sklon k magii, rituálům, náhodě, zázraku a mystice není v jeho tvorbě zcela novým. Přízraky mrtvých mezi muzikanty na pódiu se podobají duchovi amerického pilota z Knoflíkářů, jenž si přišel vyžádat odpuštění. Tady zase holandský "filmař" v podání charismatického Jana Prenta hledá rozhřešení, slyší, že to "píseň nemůže dát", a nakonec se stane součástí řekněme andělské štafety pomoci a oběti.
Nicméně své téma osudového kruhu uzavírá trochu jiný Zelenka. Ne už ten chladně uvažující konstruktér promazaných soukolí, nýbrž Zelenka méně rozumářský, méně čitelný i méně sebejistý. Od slovních popisů "posluchači jako by se modlili", od legrácek, jež se zdály zaklínadlem, míří náhle k pocitovějším výrazům. Sama hudba se stává mší beze slov, pozdvihováním, očištěním.
Divácky atraktivní Rok ďábla má podtitul Film pro lidi, kteří dokážou slyšet melodie. Lze jej tedy přijímat prostě jako film hudební i jako film o tom, co se odehrává v lidech. A sdělovat to druhé pod záminkou muziky a humoru, to je docela kumšt.
Ale ve spolehlivých náložích chytrého smíchu a silné muziky tichounce tiká i nový prvek: zvláštní stesk. Dal by se odbýt pár slovy - jak nám rockeři stárnou, zkrátka hledají víru. Jenže to nebude vklad muzikantů, i když navenek představuje Rok ďábla "jen" hudební film, rafinovaný způsob, jak lidem nenápadně pod rouškou zábavy vnutit fascinující muziku překračující hrany žánrů. Není přitom podstatné, jak se onen důvtipný obal služby písním pojmenuje, zda hraný dokument, fikce, nebo film o filmu.
|
Rok ďábla | |
| Scénář a režie | Petr Zelenka |
| Výkonný producent | Pavel Strnad |
| Kamera | Miro Gábor |
| Výtvarník | Milan Býček |
| Zvuk | Michal Holubec |
| Střih | David Charap |
| Kostýmy | Jaroslava Pecharová |
| Hrají |
Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Jaz Coleman, František Černý, Karel Holas a Čechomor ad. |
| Žánr | Černá komedie |
|
Premiéra | |
| Kina | 7. března 2002 |
|
Příloha iDNES k filmu | |
Až potud se zdá, že Rok ďábla je jiný než ostatní české filmy a stejný jako všechny filmy Zelenkovy. Vždyť ani sklon k magii, rituálům, náhodě, zázraku a mystice není v jeho tvorbě zcela novým. Přízraky mrtvých mezi muzikanty na pódiu se podobají duchovi amerického pilota z Knoflíkářů, jenž si přišel vyžádat odpuštění. Tady zase holandský "filmař" v podání charismatického Jana Prenta hledá rozhřešení, slyší, že to "píseň nemůže dát", a nakonec se stane součástí řekněme andělské štafety pomoci a oběti.
Nicméně své téma osudového kruhu uzavírá trochu jiný Zelenka. Ne už ten chladně uvažující konstruktér promazaných soukolí, nýbrž Zelenka méně rozumářský, méně čitelný i méně sebejistý. Od slovních popisů "posluchači jako by se modlili", od legrácek, jež se zdály zaklínadlem, míří náhle k pocitovějším výrazům. Sama hudba se stává mší beze slov, pozdvihováním, očištěním.
Divácky atraktivní Rok ďábla má podtitul Film pro lidi, kteří dokážou slyšet melodie. Lze jej tedy přijímat prostě jako film hudební i jako film o tom, co se odehrává v lidech. A sdělovat to druhé pod záminkou muziky a humoru, to je docela kumšt.
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
 Fotografie z filmu Rok ďábla. |
