Miroslav Donutil je na vrcholu. Jak dlouho?

  • 7
Vypráví historky z doby, kdy mu bylo kolem třiceti a v brněnském Divadle Na provázku zažíval se svými kamarády bohatýrské časy. Jenže teď je mu přes padesát, je jedním z předních členů Národního divadla a ze všeho nejraději je doma nebo na rybách. Větší popularitu a slávu jsem si prožil v Brně, říká Miroslav Donutil překvapivě.

Jak to? Opravdu jste byl slavnější v Brně?
Bylo to sice na menším prostoru, ale Provázek byl tak známý, že v Brně neměl člověk před popularitou vůbec úniku. Tam si nás lidi podávali ze dveří do dveří, z ruky do ruky, z úst do úst. A my byli mladí a nepřipravení, takže to pro nás byla daleko větší zátěž. V Praze už jsem na to byl připravený. Ve čtyřiceti se navíc už se spoustou věcí umíte vypořádat.

Ale celonárodní popularity jste dosáhl až po přechodu do Prahy. Až pak jste se dostal do televize a začal točit filmy. Teď se o vás už dobrých sedm let píše, že jste na vrcholu. Cítíte to taky tak?
To je dlouhý vrchol, co? Ale vrchol má různě posuvnou hranici, záleží na vnímání. Někdo si jej u mě může posadit do roku 1995, někdo do roku 2002, pro někoho zdaleka ještě nepřišel.

A jak to vidíte vy sám?
Vrchol je tehdy, kdy už člověk ví o životě téměř všechno a dokáže to sám pro sebe zhodnotit. To je téměř na konci života, takže doufám, že to ještě nepřišlo. Ale

Miroslav Donutil

Miroslav Donutil
Narodil se 7. února 1951. Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění nastoupil do brněnského Divadla Na provázku, kde zůstal dvacet let. Hrál spoustu různorodých rolí, například Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu, v roce 1978 natočené jako film.
V roce 1990 přesídlil do Prahy a přijal angažmá v Národním divadle. Od té doby tu hrál dvě desítky rolí, z toho pouze tři komediální.
U široké veřejnosti ho proslavily role ve filmech z vojenského prostředí Tankový prapor a Černí baroni ze začátku devadesátých let, později zazářil ve filmu Pelíšky.
Je ženatý, má dva syny Martina a Tomáše.

každý z nás k tomu musí směřovat, hledat cestu, aby vrcholu dosáhl. Jako horolezci, to je nejpřesnější přirovnání. Když člověk v mé profesi nějaký vrcholek zdolá, měl by se rozhlížet po dalším, protože vždycky jsou ještě vyšší.

Jenomže horolezci, když už jste to přirovnání použil, mají svých 8848 metrů vysoký Mount Everest a vědí, že nic vyššího prostě neexistuje. Ve vaší profesi se nedá úspěch měřit na metry nebo body. Co je tedy pro vás vrchol, ke kterému směřujete?
V mém věku bych byl asi naivní, kdybych se domníval, že vrcholem, kterého v mé profesi můžu dosáhnout, je natočit hollywoodský film. Tomu brání spousta technických překážek. Ale to by samozřejmě určité završení bylo. Nakonec nemusím toho dosáhnout v Hollywoodu, stačí hrát tady. Vrcholem může být jedna role, která se navždycky vryje do paměti nejen divákům, ale i mně. Abych si před koncem života, když se ohlédnu zpátky, mohl říct, tak to byl tenkrát vrchol.

S prohrou jsem počítal

Třicátník v Brně a padesátník v Praze - jsou to dvě odlišné etapy vašeho života?
Ve způsobu života určitě. V Brně to bylo všechno postavené na entuziasmu, nadšení, na mládí, obětavosti, bouřlivých mejdanech, zájezdech do světa a hlavně pospolitosti. Celé divadlo drželo pohromadě, trávili jsme spolu všechen čas. Věděli jsme o sobě všechno a taky se podle toho chovali - s daleko větší dávkou upřímnosti, než je to možné kdekoliv jinde. A upřímnost někdy bolí, co si budeme nalhávat.

Teď je to v Národním divadle jinak?
Jsem součástí obrovského kolektivu lidí, který se snaží o to, aby dosahoval co nejlepších výsledků. Národní divadlo je na prvním místě v zemi, proto se od něj ty výsledky očekávají co nejlepší. Tahle etapa mého života je proto psychicky náročnější.

A co pospolitost, nestýská se vám po ní?
Neříkám, že tady není. Jakkoliv si spousta lidí myslí, že v Národním divadle jsou herci uzavřeni sami do sebe a mezi sebou se nestýkají, není to pravda. Panuje tu kamarádský duch. Ale taky jsem si ze začátku myslel, že tady narazím do zdi a budu jen terčem posměchu a výtek.

Ale tak to taky bylo. Dokonce se mluvilo o invazi nějakých sklepních herců do zlaté kapličky. Vy jste byl jedním z nich.
Tomu jsem se smál. Lidé, kteří tu byli dlouho a měli v sobě zakonzervovanou nějakou představu, nesli náš příchod jako příkoří. Za těch dvanáct let se spousta věcí podařila vysvětlit. Třeba to, že ti, kteří sem přišli v posledních dvanácti letech, nejsou úplní pitomci, ale výborní herci. Zůstalo pramálo těch, kteří si v sobě nesou ortodoxní odstup a nikdy nepřijmou to, co se stalo.

Počítal jste i s tím, že by váš přestup do Národního divadla mohl skončit prohrou? Že byste se třeba musel vrátit zpátky do Brna?
S návratem do Brna jsem nepočítal nikdy. To bych se asi styděl. Určitě by mi to moji kolegové, byť na kamarádské úrovni, dali pocítit. Ale samozřejmě že jsem věděl, že můj přestup do Prahy může velmi snadno skončit rychlým neúspěchem. Riskoval jsem vědomě. Věděl jsem, že budu potřebovat štěstí a náhodu. A taky jsem věděl, že pokud mě obojí potká, jsem na to dobře připraven.

Kdy jste se uklidnil, že se vám to podařilo?
Ale já jsem nebyl neklidný. Šel jsem do toho s tím, že budu muset podstoupit boj. A když se to nepovede, bude to jen díky souhře negativních okolností. Pak budu muset hledat jinou cestu a najdu ji. Chtěl jsem změnit svůj život, na Provázku jsem byl dlouho a vyčerpal jsem všechny možnosti, které mi ta práce dávala. Kdyby se to nepovedlo v prvním angažmá, hledal bych asi jiné cesty seberealizace.

Kdy jste si tedy mohl říct „obstál jsem“?
Když jsem dostal nabídku na roli v Tankovém praporu, měl jsem úspěšně za sebou hlavní roli ve Strýčku Váňovi a před sebou Šaška v Jak se vám líbí. To už jsem věděl, že je to dobře.

To znamená, že vám to netrvalo ani rok. Jste bojovník?
Jsem. Byli jsme k tomu vedeni. Na Provázku jsme si své místo na slunci museli vybojovat. Komu se to nepovedlo, neměl právo na existenci a dostal to najevo velmi krutým způsobem.

A máte to v povaze, nebo jste se to musel naučit?
V povaze to mám, protože jsem odmalička hodně sportoval. Od dětství jsem chtěl vyhrávat a těžko jsem se smiřoval s prohrou. Kdykoliv přišla, byla to jen pobídka k tomu, abych v následujícím klání získal vítězství. A tak to mám celý život. Prohry mě motivují k ještě větší práci.

Ale za posledních deset let jste jich zas tolik nezažil.
To záleží na úhlu pohledu. Já osobně si svoje prohry definuju den co den, jsou jich tisíce a já se je snažím přeměnit ve zkušenost pro budoucí výhru. Ale těch zásadních, jako je například špatně odvedená práce v divadle, ve filmu nebo v televizi, opravdu tolik nebylo. Pro spoustu kritiků například byla velkou prohrou moje role ve filmu Hotýlek v srdci Evropy. Na jednom filmovém festivalu jsem za ni dostal cenu za nejlepší herecký výkon. Po premiéře hry Komik jsme si přečetli kritiky, jak je to celé špatně, a přitom teď diváci křičí bravo. Jeden den je něco prohra, druhý den výhra.

Jsem vypravěč, žádný bavič

Většina národa vás nikdy neviděla hrát divadlo. Jak byste sám pojmenoval to, co děláte v televizi?
Myslíte zábavu?

Spousta lidí vás bere jen jako baviče.
Nesnáším to slovo - bavič dlouhosrstý, zní to jako rasa psa. Pro televizi jsem natočil čtyři velké profilové pořady: Lucerna 1996, Spirála 1997, Baráčnická rychta 1998 a Žofín 1999 a už jsem nechtěl žádnou zábavu dělat. Řekl jsem si, že toho bylo dost, že už jsem se vypovídal ze všeho, co jsem vyprávět chtěl. Ale pak jsem si uvědomil marnost svého počínání. Česká televize nemá moc co vysílat, takže ty pořady pořád dokola reprízovala. Nechtěl jsem, aby se říkalo, on vypráví pořád totéž. Tak jsem musel přijít s něčím novým. Proto mám teď každý měsíc svůj pořad, kam si zvu hosty.

Pracujete výhradně pro Českou televizi. Nova vám něco udělala?
Naopak, pořád se snaží, abych tam vystupoval. Ale já tam pro sebe nenacházím místo. Dělat zábavný pořad tím způsobem, jakým oni nabízejí, mě neláká. Nechci žádnou velkolepou show se zaplaceným publikem a namixovanými potlesky. Mám rád publikum, které muselo zaplatit vstupné a reaguje spontánně. Ale jiné výhrady k Nově nemám. Pokud se na to lidi chtějí dívat, ať se na to dívají.

Nemrzí vás přece jenom, že pro hodně lidí jste zábavný vypravěč a ne herec?
Víte, to, o čem se teď bavíme, vzniklo jenom jako vedlejší produkt mé hlavní profese - herectví. Když jsem přišel do Prahy, neměl jsem v divadle zdaleka tolik práce jako dneska, a paní ředitelka Violy mi nabídla, jestli tam nechci udělat vlastní pořad. Nezačal jsem to dělat pro peníze, jak se teď s oblibou tvrdí. Ty přišly teprve mnohem později, když se toho ujal Karel Vágner, který to zpopularizoval, a brněnská televize, kde jsem poprvé dostal prostor. Ale nikdy jsem nepřestal být hlavně hercem.

Stejně se musím zeptat, jestli vás nikdy nenapadlo, že byste přestal hrát a živil se jenom zábavou - třeba pro peníze.
Zábavou? Ani omylem. To mě spíš napadá, že už se zábavě nebudu věnovat vůbec. Ale co mám dělat, když mám po celé republice narvané sály a všude se na mě lidi těší? Bylo by trestuhodné je zklamat. Ale život bych na tom stavět nedokázal. Pro mě je pořád dominantní divadlo a film, i když teď je docela příjemné, že nebudu v divadle zkoušet nové věci a budu mít čas si všechno trochu uspořádat. Pokud se mi do toho vejde i natáčení, bude to šťastná chvilka. Potřebuju si od divadla trochu oddychnout, protože teď jsem měl na repertoáru šest hlavních rolí, a to je dost velký záběr. Zvlášť v mém věku.

Vy a odpočinek? Děláte dojem, že pořád jenom pracujete.
To je omyl. Dávám si velmi záležet na tom, abych odpočíval. Inspiroval mě k tomu kdysi pan Růžek, který mi říkal, chlapče, nech si vždycky v týdnu dva dny volna. Takže si nechávám dva dny volna, chodím do lesa a na ryby, jsem s rodinou a užívám si to, protože jsem doma strašně málo. Je to něco, co s přibývajícím věkem potřebuju čím dál víc.

Pořád mluvíte o tom věku. Změnil jste se hodně oproti době, kdy vám bylo třicet?
Sám bych v tom takovou změnu neviděl, ale organismus vás na ni upozorní. Řekne vám, že to, co jste dřív dělal s lehkostí, za chvíli neuděláte vůbec. Dědičně jsem zatížený artrózou, nedávno jsem byl na operaci kolena a už nemůžu dělat to, na co jsem byl zvyklý. Nemůžu hrát fotbal, tenis, squash a tříhodinový Sluha dvou pánů je pro moje klouby taková zátěž, že si nedovedu představit, kdo to bude jednou hrát. Ale pořád uvažuju jako třicátník a těžko si připouštím, že se to posunulo jinam.

Se zdravotním handicapem jste se musel vyrovnávat i v mládí...
Jestli narážíte na mou nemoc, epilepsii, o které jsem velmi upřímně mluvil ve své knize vzpomínek a kterou pánové z Blesku od té doby s chutí rozmazávají, nemám s ní v poslední době žádné problémy. Prožil jsem si v životě krušné chvilky a z toho důvodu si dokážu zdraví vážit víc než dřív.

Změnily se za těch dvacet let vaše postoje, sny, touhy?
Touhy a sny se nezměnily, jsou pořád smělé. Ale jejich naplnění víc ovlivňuje realita. Už vím, že nejen ke všemu se dá dojít, a už vůbec ne schůdnou cestou nebo snadno. Souvisí to s prožitými zkušenostmi.

Nestýská se vám po době, kdy vám bylo třicet a vaše smělé sny nenarážely na zdi reality?
Ale to se stýská každému! Jenomže díky těm zkušenostem, které s sebou vláčím, můžu dělat to, co dělám. Od stesku po ztraceném mládí bychom si měli udržet odstup, měli bychom to dokázat vnímat jako realitu. S láskou vzpomínám na své prarodiče, kteří dospěli k tomu, že si ve vysokém věku mohli říct, tak, teď můžu odejít. To je nejkrásnější vyústění života. Čas se nedá zastavit.

To je vzácnost, taková vyrovnanost. Spousta mužů ve vašem věku, a zvlášť pokud je potkal velký úspěch, se s tím nedokáže smířit a pořizují si mladé ženy, miminka, motorky. Nikdy vás nenapadlo si tímto způsobem ztracené mládí přivolat?
To považuju za šílenost. Takový člověk toho musel málo prožít. My jsme měli štěstí, že jsme prožili bouřlivé období - a když říkám bouřlivé, myslím tím s velkým B. S vědomím, že mám takovou zkušenost v sobě, už nemám potřebu se k tomu vracet. Vím, že se svým současným fyzickým stavem bych na to, co jsem prožíval tenkrát, neměl a že bych byl jenom směšný.

Řekněte mi, jak to tenkrát v Brně vypadalo, když jste hrál Nikolu Šuhaje v Baladě pro banditu?
Inscenace Provázku, to byl vzdor. Všichni to tak chápali. Naše popularita vyrůstala z toho, jakým způsobem existovalo celé divadlo, jak se dokázalo postavit k tomu, co se tady v té zemi odehrávalo, a přitom si obhájit svou existenci. To bylo něco, co nás všechny drželo pohromadě a co vytvářelo ohromnou sílu. Popularita, která z toho pramenila, byla opojná. Taky nabízela daleko větší možnosti seznámit se s větším počtem dívek než za normálních okolností. Mohli jsme holky dobývat jednoduchou větou: „Slečno, já jsem z Provázku.“ To bylo zaklínadlo. Proto říkám, že jsem byl daleko populárnější v Brně než potom v Praze. Tady je ta popularita mnohem decentnější.

Ale lidé v metru vás asi poznávají - tedy pokud jím vůbec jezdíte?
Do metra si už moc netroufám, protože mě tam pořád někdo okupuje. Občas si musím vyslechnout i poznámku: „Hele, Donutil, a jede metrem. Ten má snad na lepší, ne?“ Není to příjemné.

Čekají, že budete zábavný?
Jedna paní, která mě potkává na Kavčích horách, mi vždycky říká: „Proč se nesmějete? Vy se musíte smát pořád, my vás takového chceme mít.“ Z reakcí lidí je poznat, jestli mě znají jen z televize nebo i z divadla, kde jsem měl z posledních dvaceti rolí jen tři komediální. Ale tím asi trpěl každý komik, že od něho lidi vždycky očekávali zábavu za každou cenu. Proto jsem nejradši doma, kde to ode mě nikdo neočekává.

Vaše žena nečeká, že budete zábavný?
Žije se mnou čtyřiadvacet let. Ví o mně všecko. Citlivě pozná, kdy se chci bavit, kdy si chci odpočinout a kdy potřebuju být sám. Mám zázemí, na jaké jsem pyšný. Bez něj bych nebyl schopný zdaleka toho, co dělám.

Nemáte potřebu balit holky na to, že jste z Národního divadla?
To bych jednou měl zkusit, co? Potkat nějakou mladou holku na ulici a říct jí: „Hele, já jsem Donutil z Národního divadla, nešla bys na večeři?“ To by bylo docela zajímavé. Jenže dneska už je situace na rozdíl od doby, kdy mi bylo třicet, taková, že nemusím zdůrazňovat, kdo jsem a odkud. Působilo by to směšně. Ale možná to na vaše doporučení přece jen zkusím.

Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Herec Miroslav Donutil během on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Miroslav Donutil a Josef Vinklář.

Miroslav Donutil coby stárnoucí komediant na sestupu ve hře Komik.

Miroslav Donutil.