Za prvé casting. Celá družina Devíti pěších je skvěle vybraná. Frodo je výborný, Sam také, Pipin se Smíškem dokonce možná zábavnější než v knize. Vypravěčskou zábavnost, která v rámci zrychlení zmizela, do značné míry nahrazují právě oba lehkovážní hobiti. A u Gandalfa se podařilo skoro nemožné - skloubit postavu spíše zábavného čaroděje z Hobita s nesmírně mocným "Bílým jezdcem".
Aragorn. Ano, Aragorn je problém. Proměna podivného "chodce" ve vůdce Společenstva a budoucího krále Arnoru a Gondoru je téměř neviditelná - zbytnělá love story s Arwen si tu bohužel vybírá svou daň.
O trpaslíku Gimlim není pochyb a Boromirův tragický vnitřní boj je i na malém prostoru srozumitelný. A hlavně režisér Jackson zvládl skřety. Natočil nefalšované kruté orky, z jeho skurut-hai jde děs. Snad zloba a ubohost těchto nešťastníků vyváží spornou vznešenost elfích královen.
Nejproblematičtější jsou právě elfové, kouzla a bojové scény. Nabobtnalé bitky jsou zbytečnou daní americkému publiku - boj se skalním obrem, který Tolkien popíše v pár odstavcích, zabere drahocenné minuty. Naopak na monumentální bitvy se - soudě alespoň dle i-netových trailerů - můžeme těšit v pokračováních.
Ze Společenstva prstenu je přesto cítit jistá pachuť: postupně se rozvíjející hloubka příběhu, kterou mnohý čtenář poznává často až s koncem celé trilogie, je rychle odhalena v prologu - a ze ságy náhle jako by zbyl poněkud omšelý boj západního dobra s východním zlem. Nepotkáme se ani s Tomem Bombadilem, Zlatěnkou a s Mohylovými duchy...
Složitá osobnost Sarumanova, který nakonec podlehne lákání moci Prstenu, je zjednodušena do elementárního zrádce. A jeho souboj s Gandalfem na vrcholu Orthanku je hloupou filmařskou exhibicí: tam, kde Gandalf o svých výhrůžkách Sarumanovi říká: "A on se zasmál, neboť má slova byla prázdná a on to věděl", představuje režisér dva starce, jak se "bijí" kouzly svých mocných holí.
Avšak hudba, to je vyložený malér. Tajemná Středozem si přímo říká o nádherný hudební doprovod. Ale ten filmový je buď sirupově sladký, nebo tu znějí "béčkové" variace na Orffa... Dvakrát škoda.
Nicméně - z Tolkiena zůstalo překvapivě mnoho. Jistě, Arwen vytlačí ze hry Glorfindela, přebírá pár monologů Aragornových a u brodu Bruinen i sílu Elendilovu, ale nic z toho nejde proti duchu příběhu. Chtělo by se říci: tvůrci pochopili, oč Tolkienovi šlo. A přestože je Pán prstenů zejména propracovaným vyprávěním, i film mluví o stejné Středozemi.
Aragorn. Ano, Aragorn je problém. Proměna podivného "chodce" ve vůdce Společenstva a budoucího krále Arnoru a Gondoru je téměř neviditelná - zbytnělá love story s Arwen si tu bohužel vybírá svou daň.
O trpaslíku Gimlim není pochyb a Boromirův tragický vnitřní boj je i na malém prostoru srozumitelný. A hlavně režisér Jackson zvládl skřety. Natočil nefalšované kruté orky, z jeho skurut-hai jde děs. Snad zloba a ubohost těchto nešťastníků vyváží spornou vznešenost elfích královen.
Nejproblematičtější jsou právě elfové, kouzla a bojové scény. Nabobtnalé bitky jsou zbytečnou daní americkému publiku - boj se skalním obrem, který Tolkien popíše v pár odstavcích, zabere drahocenné minuty. Naopak na monumentální bitvy se - soudě alespoň dle i-netových trailerů - můžeme těšit v pokračováních.
Ze Společenstva prstenu je přesto cítit jistá pachuť: postupně se rozvíjející hloubka příběhu, kterou mnohý čtenář poznává často až s koncem celé trilogie, je rychle odhalena v prologu - a ze ságy náhle jako by zbyl poněkud omšelý boj západního dobra s východním zlem. Nepotkáme se ani s Tomem Bombadilem, Zlatěnkou a s Mohylovými duchy...
Složitá osobnost Sarumanova, který nakonec podlehne lákání moci Prstenu, je zjednodušena do elementárního zrádce. A jeho souboj s Gandalfem na vrcholu Orthanku je hloupou filmařskou exhibicí: tam, kde Gandalf o svých výhrůžkách Sarumanovi říká: "A on se zasmál, neboť má slova byla prázdná a on to věděl", představuje režisér dva starce, jak se "bijí" kouzly svých mocných holí.
Avšak hudba, to je vyložený malér. Tajemná Středozem si přímo říká o nádherný hudební doprovod. Ale ten filmový je buď sirupově sladký, nebo tu znějí "béčkové" variace na Orffa... Dvakrát škoda.
Nicméně - z Tolkiena zůstalo překvapivě mnoho. Jistě, Arwen vytlačí ze hry Glorfindela, přebírá pár monologů Aragornových a u brodu Bruinen i sílu Elendilovu, ale nic z toho nejde proti duchu příběhu. Chtělo by se říci: tvůrci pochopili, oč Tolkienovi šlo. A přestože je Pán prstenů zejména propracovaným vyprávěním, i film mluví o stejné Středozemi.
