Baz Luhrmann: Já v tom rozjetém autobusu sedím

úterý 30. října 2001

Moulin Rouge, nový film Baze Luhrmanna, letos slavně zahájil festival v Cannes. Poté, co stanul v čele žebříčků návštěvnosti ve Francii či Velké Británii, přichází muzikálový hit z prostředí pařížské bohémy zítra do tuzemských kin. Před premiérou poskytl režisér MF DNES a iDNES telefonický rozhovor.

V souvislosti s vaším minulým filmem Romeo a Julie se objevily hlasy, že lákáte mládež na zjednodušené balení Shakespeara v moderních kulisách. Přišly i v případě Moulin Rouge námitky, že z Dumasovy Dámy s kaméliemi děláte líbivý kýč obalený popmusic?
Určitě se podobné hlasy objeví. Ale filmy přece nevznikají z kdejakého popudu. V případě Shakespeara jsme zjistili, že do svých her vtělil populární písně, které posbíral na ulici. Tak jsme to podobně udělali i my. Každý film mluví svou řečí, a ta má je divadelní. Podobný styl převládal v muzikálech třicátých a čtyřicátých let, dnes ho najdeme jen v indickém Bollywoodu. Tam jsou filmy zároveň tragické i komické - přesně jako Moulin Rouge.

Jaké jsou tedy dosavadní ohlasy?
Londýnské Times psaly, že novináři zůstali po projekci v úžasu.

Opravdu se neobjevily žádné záporné kritiky?
A koho to zajímá? Pracuji stylem, který může někomu vadit. To je normální. Film Romeo a Julie byl kritizován, ale získal šest cen britské akademie. Jde o úhel interpretace, někdo prostě nechce přijmout fakt, že svět se mění. Svět je totiž rozjetý autobus a někteří v něm nesedí.

Hrdina Moulin Rouge říká o pařížské bohémě, že nejde o hříšnou ves, jak ho varoval otec, ale o uměleckou rodinu dětí revoluce. Je to idealizace v očích mladého básníka, nebo to vidíte stejně?
My jsme tu dobu představili dost expresionisticky. Ale pravda je, že v roce 1900 lidé díky technické revoluci věřili i v tu kulturní. Vždyť na Montmartru visela Picassova díla! Film ovšem není o roce 1900, ale o tom, jací jsme my.

Váš hrdina často opakuje pojmy jako pravda, krása, svoboda, láska, smrt. Nebojíte se používat tak velká slova? Současná mládež se přece často tváří, že jsou jí k smíchu...
Ne od 11. září. Dnešní teenageři často používali slovo "jako". Jsem "jako šťastnej", je mi "jako špatně". Bylo v tom cítit trochu cynismu. Ale od tragédie v USA už slovo "jako" nikdo nepoužívá. Lidé říkají: Mám strach nebo Jsem šťastný.

Herci ve filmu sami zpívají a tančí, pro diváky až překvapivě dobře. Byl jste jejich muzikálovými vlohami překvapen i vy? Nebo jste počítal i s možností dublérů či náhradníků?
Nepočítal, herci to museli zvládnout sami. Byla to pro mne zásadní věc, všichni museli působit věrohodně. Chtěl jsem herce, kteří umějí zpívat. Zpěváci málokdy umějí hrát. Hledal jsem někoho jako Marlene Dietrichovou, ta uměla předvést emoce písní.

Evropa věčně debatuje o národních kinematografiích. V Moulin Rouge hrají hlavní role Brit a Australanka, produkce byla americká, kulisy francouzské. Jaká je národnost vašeho filmu?
Mezinárodní. Může účinkovat stejně v Paříži, Londýně i Praze. Je vyprávěn z mého, tedy australského pohledu, ale příběh je to univerzální. Na festivalech se promítá jako australský. Devadesát osm procent lidí, kteří na něm pracovali, jsou Australané. Americký kapitál bývá u většiny australských filmů.

Na festivalu v Karlových Varech přiznaly nezávisle na sobě dvě známé americké herečky, že se na Moulin Rouge neubránily slzám. Jste spokojený, když rozpláčete i profesionály?
Je skvělé, když dokážeme rozplakat kteréhokoli diváka. Pro mě osobně je složité se do filmu vžít, protože na něj pohlížím po řemeslné stránce. Ale je pro mne ctí, že dokážu rozplakat filmového profesionála. Je nádherné, že se to stalo.

Sám jste zmínil tragédii, která postihla Ameriku 11. září. Máte nějaké informace o tom, že by Hollywood měnil svou koncepci?
Z historie filmu zjistíte, že příběhy se nemění a určité období odráží styl vyprávění. Stylem současnosti je akce - nižší úroveň nápadu, vyšší úroveň technologie. A ten trend teď končí. Los Angeles je plné paniky, ale uvědomuje si, že nejdřív musí přijít na řadu lékaři a pacienti. Filmaři potřebují čas na přemýšlení.