Nicméně úvod filmu jde pak ráz na ráz: pád modulu do džungle, opičí hon na „lidáky špinavé“ i cesta k opičímu otrokáři, komickému glosátoru typu Kupce benátského, se odbudou v rychlém tempu noční můry.
Zjevuje se opičí město, směs středověku a indiánského puebla, a s ním i nejsilnější prvek Burtonovy verze. Na rozdíl od původní filmové Planety opic mají tihle primáti rozrůzněné tváře i gesta, hlavně však jsou charakterizováni při všedních úkonech života té „své“, a přece lidsky blízké civilizace. Opičátka hrají basket a vodí si děti jako psy na obojku, honorace se na večírku modlí k opičímu bohu včetně závěrečného „amen“ a líčí, jak odpočívá na chatě, „daleko od ruchu velkoměsta a politiky“. To je celý Burton: i ty masky opic působí starosvětsky poctivě, bez počítačových berlí.
Servisní článeko filmu najdete ZDE |
Ale už noční útěk lidí provázených opičí senátorskou dcerou-aktivistkou bojující za lidská práva míří k vousaté vyřazovací „vybíjené“. Ještě že žárlivé napětí mezi opičí slečnou - podle níž je hrdina citlivý, což u samce není obvyklé - a lidskou nápadnicí, blondýnou v úsporné kůži, zuří jen v náznaku. Známé schéma nese i chvíle, kdy moc senátu přebírá armáda, a tajemství z dějin opičí říše je částečně vyzrazeno už v půli filmu, ještě než se zběhové probijí efektní noční jízdou mezi hořícími stany do zakázané zóny, kde vypukne finální bitva. A z té, nebýt nápadu opičí „psí smečky“, by opět zbyl jen obehraný model lidové rebelie s cepy.
Pověstnou ironii Burton popustí až v závěru; zato dvakrát. Poprvé sice očekávaně, ale mile vyústí z logiky nového příběhu, podruhé povinně plyne z původní verze, jen v rafinované obměně. Více prozrazovat nebudeme, musíme jen konstatovat, že mnohý jiný by za Planetu opic 2001 nejspíš sklízel ovace, avšak na Tima Burtona je to trošku málo.
