Jak je tam, kde v létě sídlí prezident

  • 6
Když si prezident Václav Havel s chotí koupil vloni dům na portugalském pobřeží, hnul části národa pořádně žlučí. Správný český politik přece tráví dovolenou doma na chalupě, kde opéká vuřty nebo objímá stromy. I ven si občas vyjet může, ale kupovat si v zahraničí nemovitosti? Takové panské manýry volič nerad vidí.
Bohatá fotogalerie vám přiblíží život portugalské vesničky, poblíž prezidentského letního sídla.

Závist, přiživovaná příslušnými sdělovacími prostředky, stíhá prezidentský pár i letos. Na pozemku v Olhos d'Água prý nestojí jeden, ale hned dva domy, takže Václav Havel si vlastně uskutečnil sen z koudelníkova syna z Kutné Hory, pouze ne v Praze, ale v Portugalsku.

Zatímco v Česku vyvolávají podobné zprávy náležité vášně, ve vesnici Olhos d'Água nikoho nezajímají. Proč taky? O koupi našeho prezidenta se tu objevila jediná zpráva, a to v bulvárním tisku. Takových, jako jsou Havlovi, je v kraji spousta. Přicházejí sem ze všech koutů Evropy.

ŽIVÍ NÁS TURISTIKA

Popojíždíme po pobřežní silnici 125 z letiště ve městě Faro do Albufeiry. Je pořádně ucpaná - prvního srpna totiž v Portugalsku nastává tradiční celostátní dovolená a spousta Portugalců směřuje právě sem - do Algarve, nejjižnější provincie země. Automobily rekreantů se mísí s mixy, vyjíždějícími z četných betonárek. Algarve totiž vzkvétá. Kam se člověk podívá, tam se staví.

Pan Victor Clemente, místostarosta Albufeiry, správního střediska provincie, si ve své kanceláři mne ruce. "Přes zimu má naše město pětasedmdesát tisíc obyvatel, teď v sezoně tu ale žije na tři sta tisíc lidí," říká, "a přitom ještě začátkem sedmdesátých let sem skoro nikdo nejezdil. Až v osmdesátých letech se tu turistika rozjela naplno."

Kdy si tu začali cizinci kupovat domy?

"Masově až tak před třemi dvěma léty. A nejen cizinci, ale i bohatí Portugalci, nebo se složí několik sourozenců ze střední vrstvy," usmívá se senhor Clemente, "radnice nemá žádnou statistiku, kolik procent cizinců tu vlastní nemovitosti. Bylo by velmi obtížné ji získat. A k čemu by to bylo dobré?"
S takovou by už lidé v Česku dozajista reptali, že nám to cizáci všechno vykoupí.

Netrpí místní podobnými pocity?

"Takhle by nejspíš smýšleli lidé ve vesnicích na severu země, v chudém vnitrozemí. Jsou velice konzervativní. 'Lehkoživkové', tvrdí o nás, 'ti mají chlebíček, aniž vezmou motyku do ruky.' Tím mají na mysli, že nás živí turistika, což je v jejich očích nemravnost."

Vlastní v kraji domy i jiné celebrity než český prezident?

"Jistě. Úplně první světoznámý kupec byl Cliff Richard. Usadil se tu už v šedesátých letech, v dobách své největší slávy se skupinou Shadows. Před několika lety ho následovala zpěvačka Bonnie Taylorová. Zájem je především o nové domy. Váš pan prezident si koupil starší."

Když přijede Václav Havel na letní byt, obnáší to nějaké oficiality? Jdete ho přivítat? Darujete mu klíč od města?

"Vůbec ne. Pan Havel se tu stýká se svými přáteli z vysoké politiky. Nás komunálních politiků se jeho přítomnost netýká. Nikdy jsem se s ním nesetkal."
Do kanceláře vchází úředník z oddělení pro styk s veřejností. Nese tašky plné prospektů. Roztahuje mapu - je to mapa vsi Olhos d'Água, vzdálené jen asi čtyři kilometry odsud. "Vy byste jistě chtěli vědět, kde je ten dům, který koupil váš prezident. Tak ten stojí tady," zabodne červený fix do papíru.

Jak to víte?

"Bydlím od něj tak dvě stě metrů. Ale manžele Havlovy jsem nikdy nezahlédl. Vedou velice uzavřený život."

OČI VODY

Plážovou restaurací Ptáček modráček voní žhavé dřevěné uhlí a grilované ryby. Na zdi září symbol podniku - jakási karikatura loga ODS. I když je teď - v poledne - pětatřicet stupňů ve stínu, skoro nikdo z mnoha lidí, kteří polehávají pod slunečníky nebo si pinkají u vody, se nekoupe. "Na první pohled to tak nevypadá, ale Atlantický oceán bývá studený i v létě. Jak říkají naši klienti, je to ledárna," říká Petra Poláčková, delegátka cestovní kanceláře Snail Travels. Žije ve zdejším kraji se svým portugalským přítelem už několik let, takže se z ní stala znalkyně místních poměrů. "A vidíte, kolem druhé se v srpnu u moře zdvíhá čerstvý vítr a utichá zase až tak kolem sedmé. Proto si Portugalci budují na plážích takové ty kotce z plachet."

Jsme v Olhos d'Água. To místní jméno je neobyčejně poetické - znamená Oči vody. Na mělčině, jen asi dvě stě metrů od břehu, ale i na souši, stranou od rušné pláže, tu vyvěrají prameny lehce perlivé vody. Dokud v této rybářské vesnici, kterou už navždy změnil turistický ruch, neexistoval vodovod, chodily místní ženy prát prádlo k bazénkům vyhloubeným v písku hned za příbojovou linií. Když je oceán klidný, lze z útesů na hladině spatřit několik velikých kol. Jsou to zřídla pramenité vody, z nichž pijí rybáři. Jsou to oči, jimiž se Atlantický oceán dívá na vesnici Olhos d'Água.

Plážová restaurace Ptáček modráček se pomalu naplnila. Tam někde nad námi, na kraji narudlého pískovcového útesu, stojí prezidentův dům. Jen o něco výš létají žluté vrtulníky s reklamou na whisky J+B. Vezmou na vyhlídkový let každého, kdo si zaplatí. I investigativního žurnalistu.

"Vloni - to jsem ještě pracovala pro Čedok - přiletěli Havlovi taky naším letadlem," vzpomíná Petra Poláčková. "Jestli měli nějaké výhody? Změnil se kvůli nim sled přistání. Nejdřív se mělo letět na Fuerteventuru a až pak na Faro. Pro jednou to bylo naopak, aby pan prezident nemusel sedět tak dlouho v letadle. To se ví, že klienti, kteří cestovali do Fuerteventury, nadávali. Jim se cesta prodloužila. I letos letěli Havlovi normálně s lidmi. Jen měli pro sebe vyhrazené toalety vepředu a mohli si vzít na palubu psy."

Nestane se Havlovo letní sídlo atrakcí pro české turisty?

"Tady v Olhos d'Água letos žádní Češi nejsou. Ale skupinka klientů ubytovaných v sousední vesnici mi už říkala, že se sem vydali na výlet. Procházeli ulicemi, okukovali domy a dohadovali se, který z nich by tak mohl patřit panu prezidentovi," vrtí hlavou Petra Poláčková a porcuje grilovanou sépii. Na blůzu jí náhle vychrstne sprška sépiového inkoustu. "Ó jé," běduje, "tohle nepustí." Ale to už přibíhá číšník s kartáčem a speciálním sprejem na odstraňování sépiových skvrn. "To bude v pořádku, senhoro," ujišťuje.

"Já doufám, že to tady bude panu prezidentovi svědčit," vrací se k tématu uklidněná Petra Poláčková, "je tu i v létě pořád hodně vlhký vzduch, to je na dýchání moc dobré. Místní lidé jsou vášniví kuřáci, kouří se všude, i když je tam třeba zákaz. A přece: pokud jde o plicní choroby, jsou na tom Portugalci lépe než my. To dělá ten vzduch. Mám jenom starost, jak by to tu pan prezident snášel v zimě, kdy je vlhkost úplně šílená. Věci se musí vyndávat ze skříní a vysoušet třeba u krbu. Teploty tu sice neklesají tak nízko jako u nás, ale zima je tu pro mě vlastně horší. Doma na Moravě mrzlo až praštělo, ale když jsem se vrátila domů z práce, strčila jsem si nohy na ústřední topení a za chvíli mi bylo teplo.

Tady většina lidí nemá ústřední topení nebo klimatizaci, která v zimě hřeje. Nemůžou si to dovolit, protože na jihu je energie hrozně drahá. A tak je doma čeká lezavá zima, ze vzduchu se srážejí kapičky studené vody, a než se roztopí krb - to chvíli trvá."

Ale Václav Havel si asi nějakou tu energii bude moci dovolit. Pan prezident je přece zámožný muž. Jak se průměrní Portugalci dívají na bohatství politiků?
"Jako na něco úplně normálního," tvrdí Petra Poláčková, "politikové tu mají ohromné platy, třeba portugalští poslanci v Evropském parlamentu berou víc než němečtí. Portugalsko se tak snaží dávat světu najevo, že bývalo ohromnou koloniální mocností. Letní sídlo, jako má Havel, tu už dávno vlastní každý, kdo na politické scéně něco znamená. Kdyby tu někdo zdůrazňoval, že z politiky nic nemá, že z ní nezbohatl a bydlí pořád v dvougarsonce na předměstí, nepovažovali by to lidi za ctnost, nýbrž za neschopnost."

Tak přející voliče můžou čeští služebníci veřejnosti jenom závidět. Existuje nějaká oblast, v níž by měli Portugalci na politiky přísnější měřítko než Češi?
"Tohle je pořád hodně konzervativní, katolická země," zvážní Petra Poláčková.

"Rodinné hodnoty jsou tu posvátné, zálety nikdo žádné body nezíská. Ctí se tu tradice. Když se moji portugalští přátelé dozvěděli, že se Václav Havel podruhé oženil dřív, než uplynul rok od smrti jeho první ženy Olgy, kterou zdejší veřejnost znala, nemohli to pochopit. 'Co jste to za lidi?' ptali se mě."

PŘEDSUNUTÁ HLÍDKA OCHRANKY

Ze zákulisí plážové restaurace Ptáček modráček vyplul nenápadný mladík širokých lící a rovná na bar čisté sklo,  zpod zástěry mu vykukuje tričko. Na něm se skví fotbalový míč a kolem něj nápis - Gambrinus liga. Kde se tady bere tričko s emblémem české fotbalové ligy? Jak k němu ten člověk přišel? Ale dříve, než se stačíme vzpamatovat, mladík mizí.

Naše fantazie rozvíjí nejrůznější příběhy. Co když mladíkovi to tričko věnoval sám Václav Havel? Cožpak v tisku nepsali, že sem občas zajde? Tedy alespoň vloni sem prý párkrát zašel. Jenže proč by měl český prezident rozdávat jako suvenýry reklamní trička české fotbalové ligy? Proč ne třeba trička s nápisem Praha - kulturní metropole Evropy? Bude to jinak. Mladík od nádobí to tričko dostal od prezidentské ochranky. Nebo ještě jinak. On sám je předsunutou hlídkou, jakýmsi tykadlem týmu tělesných strážců. Až se pláž i restaurace vylidní, dá kolegům echo, že je čistý vzduch, a první dáma může sejít vyvenčit Sugar s Madlou.

Konečně se osmělujeme a ptáme se na mladíka pana vrchního. Zabíhá do kuchyně a vyvádí jednoho pomocníka po druhém. Je to on? Tak tenhle? Tenhle taky ne? Vypadá to, že záhadný mladík v triku Gambrinus ligy opravdu zmizel. A přece ne. Už je tu. "Jmenuju se Oleg," zubí se mladý Ukrajinec, "pocházím ze Svaljavského rajonu. Než jsem přišel sem, pracoval jsem půl roku v Praze. Tam jsem dostal tohle tričko."

Kde je to lepší?

"V Praze máte skvělé pivo, ale zďes zase dájut ďeňušky, o něco lépe tu platí," zubí se Oleg ještě víc.

A bere si tu také svůj díl ukrajinská mafie?

Na tuhle otázku mají ukrajinští dělníci v Praze i v Olhos d'Água stejnou odpověď: "Nevím." Úsměv je pryč a Oleg mizí bez rozloučení v kuchyni.

PAPARAZZEM NA PĚT MINUT

Donekonečna se ta výprava odkládat nedá. Za pokus nic nedáme.
K portugalskému domu pana prezidenta vede krátká, mírně svažitá ulička. Šeď dlažby a okr stěn kontrastují s červení střech. Zvuk příboje, který si Václav Havel zamiloval, jakmile ho poprvé uslyšel, sem téměř nedoléhá. Je ticho. Nikde se nepohne ani lísteček, nikde žádní lidé. Nezdá se, že by tu bydlela nějaká velice důležitá osobnost. A přece: poslední bránu vpravo snímá zvenčí kamera. Malému dvorku za bránou vévodí typický český chalupářský motiv: hromada písku.

Zvoníme u zvonku s cizokrajným jménem. Kdo nám asi přijde říct, ať jdeme pryč? Česká ochranka, nebo snad portugalská policie? Nikoliv. Z nízkého domu vychází blondýna středních let, oči má schované za velikými černými brýlemi.

"Co chcete?"

"Přišli jsme poprosit, jestli bychom si nemohli zvenčí vyfotit váš dům."

"A odkud jste?"

"Z Mladé fronty DNES."

"Aha. Tak to vy jste si najali ten vrtulník, co tu pořád lítá?"

"Ne, s tím my nemáme nic společného."

"Vůbec jste se mi nepředstavili. Kdo vlastně jste?"

"Já jsem Dan Materna."

"A já Ladislav Verecký."

"Tak si to tu klidně vyfoťte."

První dáma dělá čelem vzad a rychle mizí v útrobách domu. Příliš se jí nedivíme. Po tom, co si tu užila s některými kolegy, je její podrážděnost pochopitelná. Teď ještě snímek a rychle pryč, ale to už vidíme, že tak snadné to nebude. Brzdí u nás černá limuzína a vyskakují z ní snědí muži v civilu. "Polisía, doklady," volá ten nejmenší.

Dlouze nás perlustrují, pečlivě si zapisují, pořád kamsi telefonují. Evidentně nás podezírají, že jsme si dlouhým pozorováním vyčíhali chvilku, kdy spustili prezidentský pár z očí. A mají nám to za zlé. "Kdy jste přijeli do Portugalska?" A další otázky. Načasování naší výpravy přitom bylo ryze náhodné. Záviselo na tom, jak rychle najdeme místo označené na mapě.

Za rohem se vynořilo druhé auto. Nalehko oblečení hoši z prezidentské ochranky se tváří vysloveně přívětivě. "Ne, neomlouvejte se, nic jste neprovedli," usmívá se blonďák, "ale víte co? Mají dovolenou, tak je necháme, ať si to užijou, a nebudeme na ně zvonit, ne?"

A můžeme jít po svých. Hledat genia loci obce zvané Oči vody.

SLAVNOSTI SARDINEK

Slunce už zapadá za mysem Svatého Vincenta, nejzápadnějším výběžkem starého kontinentu. Vítr od moře bere pohárky se sangriou. Je třetí srpen a v Olhos d'Água se konají tradiční slavnosti sardinek. Pár rybářů v dnes už turistické vsi pořád jenom zbylo. A sardinek je v oceánu stále habaděj.

Už včera ozdobili dobrovolníci parkoviště u rybářské pláže girlandami s barevnými žárovkami. Teď narychlo rovnají dlouhé řady stolů a židlí a rozpalují dřevěné uhlí pod rošty. Šest velkých sardinek se salátem a chlebem za pouhých osm set escudos, to je přece skoro zadarmo. A to ještě uličkami probíhá muž s tácem a nutí každému rybí nášup.

Z reproduktorů burácí staré šlágry. Tu a tam vyskočí na pódium místní zpěvák a pěje lidové písně o skvělých činech sardinek, jakož i rybářů.
Na to se občané Olhos d'Água těšili celý rok. Proč právě slavnosti sardinek? "Každý má přece rád sardinky, ne?" nabízí jednoduché vysvětlení muž za pípou, "a k nim víno nebo pivo, ne?"

Rybáři zatím neslaví. Spouštějí pod pobřežní promenádou po válcích své čluny na vodu, která má teď už barvu sépiového inkoustu. "Vracíme se tak v jednu, ve dvě ráno," říká jeden z nich, "to se ještě stihnem trochu povyrazit."

Na parket se trousí první tanečníci, v dlouhé frontě na sardinky už začínají převládat turisté, přilákaní vůní. Výtěžek slavností sardinek si mezi sebou rozdělí místní úřad a hasiči. Podobný bál tu pořádají taky hasiči a místní fotbalový klub. Občanská společnost, jak vystřižená z projevu Václava Havla, jehož dům stojí tři sta metrů odsud. Muži za pípou to jménu kupodivu nic neříká. Ne že by však o naší vlasti vůbec nic nevěděl. "Á, tak vy jste přijeli z Čech," usmívá se a točí další hladinku, "ze země pana Dubčeka."

Sídlo prezidentského páru na portugalském pobřeží.

Zdravá strava, zelenina a hlavně čerstvé ryby, neodmyslitelně k dovolené v Portugalsku patří.

Slavnosti sardinek si místní obyvatelé dokážou jaksepatří užít

Staří rodáci na pobřežní promenádě střídavě pozorují život a pospávají

Ženy rybářů z Olhos d´Água perou na snímku z konce padesátých let dvacátého století prádlo v pramenité vodě vyvěrající přímo na pláži

U Havlů na dvorku. Na Hrádečku to vypadá poněkud jinak.

.... ve vilové čtvrti, kde stojí i letní sídlo českého prezidentského páru, panuje elegantní klid.

Zatímco se turisté houfně vracejí z pláže...

...rybáři z Olhos d´Água vyplouvají na moře.

Hrnčířské zboží u silnice N 125.

Místní jméno Olhos d´ Água je neobyčejně poetické - znamená Oči vody.

Dva světy: za rybářskou pláží se zdvíhá načervenalý útes. Domy na něm vlastní převážně prominenti odjinud.