Včerejší cestou právě na Zličín, kde se sčítáním chce začít, se obává ještě jiné věci. Má strach, že se někdo může dostat k osobním datům jeho klientů a jejich prozrazení potom svést na něj. "Takového zneužití se bojím," přiznává.
Za chvíli dojede do zahrádkářské kolonie u stanice metra Zličín. Má zkontrolovat domky v ulici Do Zahrádek, kde podle informací mají bydlet především Ukrajinci. Podrobnější informace o tom, koho v kolonii najde, však nemá. Dokonce mu tajemnice úřadu před začátkem sčítání řekla, že v případě problémů má zavolat a na pomoc mu přijede městská policie.
Často zdevastované domky aneudržované zahrady v kolonii nemají na vstupních dveřích ani zvonky. Fouká silný vítr, začíná sněžit. "Když zavolám, že jsem tady, tak mě v tomhle počasí ani nikdo neuslyší, ještě mi ulítnou formuláře," poznamenává Ždáňský.
Na úzké silnici mezi zahradami potkává starého muže, který zde má také jednu chatu. "Zbytečně marníte čas. Tady nikdo nebydlí, a když ano, ven nevyleze, protože tu skoro každý žije načerno. To je ještě z dob bolševika, kdy nebyly byty," říká muž.
Ještě ukáže směrem ke svému sousedovi a dodá: "Na něj ani nezvoňte, je hluchý jako tetřev." O chvilku později sám sčítací archy odmítá s ironickou poznámkou: "Jedině, že bych si s nima mohl vytřít zadnici."
Není to však charakteristický případ včerejší komisařovy obchůzky. U většiny domků sice majitele nenajde, takže jak sám říká, bude se muset na místo vrátit ještě alespoň dvakrát, přesto ho nájemnici od svých dveří nevyhazují. Například obyvatelé jedné betonové stavební buňky ho zvou dál. Když jim Žďáňský předává domovní listy, upozorňuje: "Tento list vyplní majitel." Muž, který do Prahy přijel za prací ze Slovenska, odpovídá, že majitel bydlí v Chotěbořicích a na místě se neobjevuje.
Úplně jinou zkušenost má Žďáňského kolegyně Michaela Matláková, studentka sociologie. Do jejího obvodu patří sto sedmnáct bytů na panelovém sídlišti Stodůlky. Nájemníci těchto bytů jsou ve většině vstřícní a o celé akci dobře informovaní.
Matláková se spíše než se strachem či neochotou setkává s neobvyklými odpověďmi. Na její první otázku, kolik v bytě žije lidí, například jedna z nájemnic, která komisařce přišla otevřít i se svým malým synem, odpovídá, že tři. Když se však Matláková zeptá, jestli tento stav bude stejný i z půlnoci 28. února na 1. března, kdy přijde vyplněné archy vybírat, mladá žena se zarazí, sáhne si na břicho a podotkne: "To už možná čtyři."
Jiný obyvatel mladou komisařku zase upozorní, že soused na kterého zvoní, není doma. "Je mladý, má spoustu holek, nemusí tady být ani v době, kdy si přijdete pro vyplněné formuláře. Možná taky není doma, protože mi dluží pět set korun."
Matláková si potvrzuje svá slova o tom, že s lidmi vyjde bez problémů. "Nebude to tak zlé, silné řeči o tom, že se s komisaři nikdo bavit nebude, neočekávám. Do očí mi nikdo nadávat nebude," prohlašuje těsně před návštěvou prvních nájemců. Za osmdesát minut stačí obejít pětatřicet bytů. Doma najde však pouze osmnáct nájemců. I ji čeká opakovaná návštěva.
V celé metropoli zajišťuje sčítání lidu na pět tisíc komisařů, které kontroluje přes tisíc revizorů. Sčítání podléhají všichni lidé, kteří budou o půlnoci z 28. února na 1. března přítomni v České republice. Sčítání končí 15. března.
 Komisařka Michaela Matláková má na sídlišti o něco snazší úlohu než kolegové na periferii: všichni alespoň bydlí v jednom domě. (22. února 2001) |
 Sčítací komisařka Michaela Matláková předává dotazník Věře Prchalové z panelového domu v Bronzové ulici na Praze 13. (22. února 2001) |
 Zahradní čtvrť má nejen v nepříznivém počasí svá četná úskalí. (22. února 2001) |
 Sčítací komisař Zdeněk Žďánský zapisuje ulice, které prošel spolu s dcerou Lenkou Žďánskou na pražském Zličíně. (22. února 2001) |
