Zátopkovy dávky zkusil několikrát, olympionik nedělal s tréninkem tajnosti. Na světě už bylo několik běžeckých tréninkových metod, třeba maďarská a australská. Jenže zvěsti o nich možná předčily skutečnost, tréninkové dávky byly záhadou.
"Emil vymyslel novou metodu - Zátopkovu. A hned ji také vykřičel do světa, svůj trénink popsal do nejmenších detailů. Lékaři mu tvrdili, že takové dávky tělo nevydrží. Dnes tak trénují i ženy," usmívá se Bilavčík.
O Zátopkovi tvrdí, že byl lidumil. Příklad? Scéna z Žiliny.
Republikový šampionát v přespolním běhu. Spousta lidí, přecpané šatny, místo na převlečení žádné. Zelenáči z Uherského Hradiště přicházejí k šatnám pražské Dukly. Jinde plno, tady by se ale vešly ještě dvě fotbalové jedenáctky. Vojáci, za které Zátopek závodil, měli privilegia všude.
"Zkusíme to tady," napadlo Antonína Bilavčíka. Jenže atletický elév nezískal sympatie šampionů, tvářili se kysele. Z šatny by vycouval, nebýt Zátopka. "Převlečte se klidě tady," zahalekal na příchozí. "Tam jsem poznal, jaký je to člověk," vzpomíná Bilavčík.
Zátopek bral podle něj všechno důsledně. Trénink i přípravu na závody. "Jedeš tam závodit, nebo fotografovat?" ptal se třeba svého reprezentačního kolegy, který si do zavazadla před odletem do Španělska dřív než tretry sbalil fotoaparát.
 Jeden z nejslavnějších Zátopkových závodů, vítězství v maratonu na OH 1952 v Helsinkách |
