Zdeněk Fibich patří spolu s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem bezesporu k tvůrcům české národní hudby, přesto se na jeho dílo dnes trochu pozapomíná. Snad proto, že jako první čistě romantický skladatel ve stylové posloupnosti patřil spíše před Smetanu, anebo do Smetanovy doby. Do hudebního života vstoupil v 70. letech 19. stol., a to tvorbou s ryze romantickými náměty, které tehdy tryskaly z potřeb národního obrození.
|
SMRT HIPPODAMIE | |
| Dirigent | Bohumil Kulínský |
| Režie | Josef Průdek |
|
SMRT HIPPODAMIE | |
| Pelops | Alois Švehlík |
| Hippodamie | Hana Maciuchová |
| Atreus | Ondřej Vaněk |
| Thyestes | Michal Jagelka |
| Chrisippos | Tomáš Petřík |
| Airopa | Jana Janěková |
| Myrtillos | Bořivoj Navrátil |
| Jolos | Miroslav Doležal |
| Soudce zápasů | Jan Šváb |
| Pěvec | Radovan Lukavský |
Ať již to byly symfonické básně Záboj, Slavoj a Luděk, Toman a lesní panna, koncertní melodramy na téma Erbenovy Kytice, Štědrý den a Vodník, nebo první opery, zvláště Blaník. V 80. letech se Fibich sbližuje s lumírovci a jejich představitelem Jaroslavem Vrchlickým ve svých kompozicích opouští obrozenskou tematiku a orientuje se spíše na tematiku světovou (s výjimkou opery Šárka z r. 1897).
Prvním velkým dílem tohoto období je Nevěsta mesinská, k níž zpracoval libreto podle stejnojmenného díla Schillerova skladatelův přítel, profesor Otakar Hostinský. Opera zvítězila v soutěži o nejlepší českou vážnou zpěvohru, a na scénu Národního divadla byla uvedena v r. 1884. Přijata s nadšením, ale zároveň vystupňovala tlak pražských konzervativců, kteří ji odsuzovali jako dílo poplatné němectví a wagnerianismu; opakovala se tedy stejná situace, jakou prožíval i Smetana.
Sblížení s Jaroslavem Vrchlickým nebylo pouze výsledkem shody názorů na dobu a umění, ale oba mistři ve vzájemné úctě k dílům, která vytvářeli, k sobě lnuli i citově. Připomeňme klavírní cyklus Z hor, v němž se v r. 1887 Fibich inspiruje Vrchlického básněmi Cesta v Alpách, ačkoliv sám v sobě nosil řadu dojmů z alpských pobytů, které tak miloval.
V r. 1883 píše Vrchlický Smrt Hippodamie, brzy poté doplňuje antický námět dalšími dvěma celky, setkáním Hippodamie s Pelopem a konflikterm Tantalova svědomí s vášní Hippodamiiny žárlivosti.
V r. 1888 Fibich zkomponoval Námluvy Pelopovy, první díl a to ve tvaru scénického melodramu. O dva roky později je uvedlo Národní divadlo. V r. 1891 měl premiéru Smír Tantalův a Smrt Hippodamie. Následující rok již byly Námluvy Pelopovy představeny na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni a o rok později v Antverpách. Domácí úspěch byl tak okamžitě korunován i úspěchem zahraničním.
Po řadě koncertních melodramů se tak zrodila forma melodramu scénického, jehož podstatou je zaznívání hudby současně s mluveným slovem, oproti starému typu, kdy se deklamace s hudbou střídala. Ačkoliv se Fibich po trilogii Hippodamie znovu k opeře vrátil, připomeňme alespoň Bouři (k níž libreto opět zpracoval Vrchlický), Šárku a Pád Arkuna, význam v mezinárodním měřítku převyšuje scénický melodram.
|
Recenze Věry Drápelové |
Mezi patosem a civilem
Nová inscenace Fibichova melodramu Smrt Hippodamie v pražském Národním divadle chtěla přijít s pohledem konce milénia na dílo staré sto let. Více otázek však vznesla, než zodpověděla.
Nejmarkantnější je využití zesilovací techniky. Nápad s ozvučením je problematický už principiálně. V ND také nic nepřinesl: divák má dojem, že poslouchá nahrávku doprovázenou jevištní akcí. Hlas není součástí ztvárňované postavy, žije si svůj život kdesi v prostoru, bez figury. Technika měla hlavně uchránit herce před zrádnou snahou překřičet orchestr, který dirigent Bohumil Kulínský nešetřil co do tempa i dynamiky (ale zabránil některým nepřesnostem). Avšak herci tak jako tak vesměs stojí a křičí přes orchestřiště - a zesíleně! Sebelepší zvuková technika nepomůže, pokud není jasno, jak vlastně pozdněromantický melodram plný vypjatého patosu mluvit, hrát a také jak jej vyjádřit či komentovat scénicky.
Režisér Josef Průdek se svým týmem vlastně nevymyslel nic originálnějšího než secesní kostýmy a židle, na poloprázdné scéně sbor dělající nadneseně umělá gesta a seskupovaný do jakýchsi živých obrazů. Jenže v opeře, činohře i melodramu platí, že kostýmy z pozdější doby samy o sobě nepomohou, pokud postavy do nich navlečené nedostanou svébytný profil a inscenací neprolíná inteligentní idea. A to se tady moc nedařilo. Herci se snaží artikulovat, vyjít vstříc hudbě, přizpůsobit jí normální hereckou řeč, ale především mladší generaci z toho vychází monotónně patetické recitování tu a tam přervané křečovitým zasípáním. Je tohle deklamace melodramu?
Herci chodí po schodech, přicházejí, sedají si, stojí na rampě, klesají k zemi, ale pořád jako by nevěděli, co si počít se vší tou vypjatou hudbou, a přitom zůstat pokud možno přirozený a civilní. Snad jen Bořivoj Navrátil v úloze pomstychtivého, provokujícího Myrillose se přiblížil k představě o skutečně ztvárněné figuře. Naopak nejšedivěji vyznívají vlastní synové ústřední dvojice, které hrají adepti činoherního umění Ondřej Vaněk a Michal Jagelka: mluví téměř stejně, hrají téměř stejně, vypadají na jevišti téměř stejně, nemají charisma v hlase ani v gestech - stejně jako Jana Janěková v úloze Airopy. V neujasněné koncepci nepůsobí přesvědčivě ani ústřední pár Hippodamie a Pelopa v podání jinak osobitých herců Hany Maciuchové a Aloise Švehlíka. Připomínají spíše párek měšťanů, postrádající vladařskou i tragickou velikost, kteří se bůhvíproč tak pateticky škorpí.
Buďme ovšem spravedliví vůči činohercům: prapodstata problému jde nejspíš mimo ně. Operního příznivce napadne, že nejlepší by snad bylo, kdyby postavy mohly přestat mluvit a vyjádřit všechny ty prudké city zpěvem. Nechť to nezní jako zpochybňování Fibichových zásluh na poli "mluvené opery", ale určitý - skladatelem možná ne zcela domyšlený - rozpor mezi hudební intenzitou romantických vášní a možnostmi mluveného slova v sobě tohle dílo nese a každá inscenace jím bude poznamenána. Přesto by se mohl hledat názor. Nová Hippodamie jako by se především chtěla líbit publiku. Což není dostatečný důvod k tomu, proč by se měla objevit na první scéně.
 Fotografie z představení pražského Národního divadla Smrt Hippodamie. |
 Fotografie z představení Smrt Hippodamie, které uvádí pražské Národní divadlo. |
