Film Andělin popel míří do videopůjčoven

středa 7. března 2001

Americkoirské drama Andělin popel bylo natočeno podle stejnojmenné novely, za kterou Frank McCourt získal v roce 1997 Pulitzerovu cenu v kategorii biografií. Vypráví příběh irské rodiny, jíž se nepodařilo začít nový život v USA a vrací se zpět do Irska třicátých let. Snímek režiséra Alana Parkera se stal nejoblíbenějším filmem návštěvníků 35. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech a získal rovněž Diváckou cenu deníku MF DNES.

Blíží se druhá světová válka, v Irsku přetrvává nevraživost a předsudky mezi protestanty a katolíky a mezi Iry, kteří zůstali, a mezi těmi, kteří se vrátili z USA. Otec, který je alkoholik, ztratí každou práci, kterou najde. Jeho žena je stále těhotná a děti umírají jedno po druhém z nedostatku výživy. Nejstarší syn Frank se tedy rozhodne vzít svůj osud do vlastních rukou a má jen jeden cíl: vrátit se do Ameriky.

Alan Parker se narodil v roce 1944 v Londýně a nyní patří mezi anglické režiséry, kteří se prosadili i v Hollywoodu. V roce 1975 začal svou režisérskou kariéru televizním snímkem The Evacuees. Mezi jeho další filmy patří Půlnoční expres (1978), Pink-Floyd – The Wall (1982), Hořící Mississippi (1988) či Evita (1996). Alan Parker stojí v čele britské filmové organizace British Film Board.

Exkluzivní rozhovor, který poskytl MF DNES a iDNES jeden z hlavních hereckých představitelů filmu Andělin Popel Michael Legge, najdete ZDE. Recenzi na literární předlohu Franka McCourta najdete ZDE.

ANDĚLIN POPEL (USA, Irsko, 1999)
režie	Alan Parker
scénář	Laura Jones Alan Parker
kamera	Michael Seresin
hudba	John Williams
hrají	Emily Watson Robert Carlyle Joe Breen Clara Owens Michael Legge
Andělin popel - premiéry
kina	7. září 2000
video - půjčovny	3/2001

Recenze Mirky Spáčilové
Dospívání na periferii víc bolí

Během necelých tří hodin, do nichž režisér Alan Parker rozložil přepis úspěšné autobiografické prvotiny Franka McCourta Andělin popel, se z plátna téměř nepřetržitě line jen šeď, zmar, beznaděj, odevzdanost, smrt a také všudypřítomný chladný déšť, jenž jako by ponechával otisk vlhkosti i na divákově kůži. A přesto v oné pochmurné mizérii dětství a dospívání chudého irského chlapce líčené od půli třicátých do čtyřicátých let, kdy se hrdina už v trochu obehraném obrazu z paluby vystěhovaleckého parníku připlouvajícího k soše Svobody přiblíží svému americkému snu, probleskuje i stopa vlídnosti, dokonce humoru.

Vzpomínky, třebaže jsou vroubeny bolestnými okamžiky, v sobě vždy nesou tendenci smířlivé nostalgie, a právě tak proměna dítěte v mladíka má jistá věčná pravidla. První láska, první výplata, první kocovina jsou obecně srozumitelné, ať už se ono premiérové kalné ráno odehrálo po sektu v hotelovém apartmá, nebo po laciném pivu ve studeném brlohu, kde si mladí muži ráno ulevují u jediného oprýskaného kbelíku. Frankie poznal ten druhý případ a zpětně jej zprostředkovává s mírnou ironií i smyslem pro tichý půvab okamžiku, jež z McCourtovy knihy Andělin popel vydané u nás před dvěma lety učinily bestseller vyznamenaný Pulitzerovou cenou.

Stejnojmenný film působí poněkud odtažitěji; jako tradiční kronika-rodinná sága složená ze spousty střípků, v níž má hlavní slovo ubíjející, bezútěšná i bezvýchodná realita. Bohatství lidských emocí mají "zařídit" výlučně herci. V nich našel Parker naštěstí spolehlivé oponenty poněkud akademického vypravěčského stylu: Robert Carlyle, ač nezodpovědný a nepolepšitelný notorik věčně bez práce, jenž svou ženu i děti nechává živořit, vyzařuje kouzlo fanfaronské bezstarostnosti a zaryté hrdosti. Emily Watsonová coby jeho manželka nese svůj úděl mlčenlivě, střízlivě, vědoucně; každé další zemřelé dítě jako by jí přidalo jednu vrásku, současně v ní pulsuje vnitřní síla k přežití.

Skvělí jsou představitelé dětských rolí i Michael Legge coby už dospívající Frankie, odhodlávající se k útěku zpět do Ameriky, odkud se jeho rodina po kratičké epizodě vrátila domů k nevraživým irským příbuzným: touží po své vysněné zemi, kde - řečeno jeho slovy - každá žena má dobré zuby a vlastní záchod. A všichni pospolu pak nepřímo dávají najevo, že i v rodině, kde na podlaze věčně stojí kaluže, kde otec coby osamocený protestant proklínaný bigotní katolickou tchyní škemrá na ústředí IRA o peníze na skleničku a staví půllitry na rakvičku s vlastním potomkem, může vládnout určitý typ lásky, byť nevyřčené a neschopné spásy.

Retro obrušuje hrany, přesto lze z filmu vyčíst i vzkaz, že zvyk šíří nákazu zhoubné samozřejmosti. Dětem pak připadá zcela přirozené, ne-li dokonce zábavné chodit do školy deštěm bez bot, zvyknou si na učitelovo bití i na smrt - vždyť věčně pochovávají některého ze sourozenců. Nicméně Frankie hrůzu ze smrti při své první milostné zkušenosti přesto silně prožije a je to také Frankie, kdo odmítne trpně přijmout úděl své rodiny jako danou samozřejmost. Možná objevil jiný svět už te nkrát, kdy si četl jako kluk Shakespaera; v nemocnici na toaletě, celý šťastný, že má tuhle místnůstku sám pro sebe.

Právě tyto scény překlenou sociální obžalobu Andělina popela pokaždé, kdy film líčí s humorem dětské poznání: první přijímání s výjimečnou šancí obžerství a tristními následky, neboť zmatený kluk vyzvrátí "tělo Páně na dvorku", nebo návštěvy kina, kde se nadšeně dupe při westernu i týdeníku s Hitlerem. Ovšemže nechybějí ani naivně chlípné zpovědi, ani klukovské výpravy pod okna, za nimiž se svlékají dívky - vlastně žádný z motivů výprav do vlastní paměti. Dospívání na periferii jen víc bolí.