Než stačil učenec rozdat práci svým podřízeným, objevil se ve dveřích redaktor ústřední tiskové agentury Domei: “Pane profesore, věříte zprávě, kterou právě vysílají Američané, že svrhli na Hirošimu atomovou bombu?”
Tahle zvěst Nišinu vyděsila. “Nakonec je to docela možné,” připustil s bledou tváří. Vždyť on sám na vývoji téhle superzbraně pracoval.
Zástupce náčelníka generálního štábu Kawabe už na Nišinu čekal. Obával se, že bombu, o níž mu kdysi fyzik vyprávěl, Američané skutečně sestrojili a nyní ji také v praxi vyzkoušeli. Teď měl na profesora jedinou otázku: “Dokázal byste do šesti měsíců postavit atomovou bombu? Tak dlouho bychom se snad ještě udrželi...”
Ale odpověď ho zklamala: “Za nynější situace by nám nestačilo asi šest let. Ostatně nemáme ani žádný uran.”
“Tak jakou protizbraň byste proti americké atomové bombě navrhoval?”
“Mám jenom jednu radu. Sestřelte každé osamocené nepřátelské letadlo!”
Nišina se chtěl sám přesvědčit na místě, jestli se jednalo o atomovou bombu. Vojáci souhlasili. V Tokiu měli k dispozici jeden dvě dopravní letadla. Naneštěstí stroj, do něhož usadili profesora, se musel po několika minut letu vrátit. Porucha! Budeme mít co dělat, abychom ji do zítřka odstranili.
Když se 8. srpna odpoledne přiblížilo letadlo k troskám Hirošimy, Nišina už nepochyboval: Ano, shodili na nás atomovou bombu!
Projekt N - podle Nišiny
S výpočty, které měly ukázat, kolik je zapotřebí štěpného materiálu pro uranovou bombu, začal Nišina ve svém ústavu v Tokiu-Rikenu v září 1940. Probíhaly na zakázku Technického ústavu armády číslo 6. Následující rok premiér a ministr války Hikedi Todžo nařídil řediteli Vojenských leteckých laboratoří generálu Takeo Jasudovi, aby ověřil možnosti výroby zbraně na principu štěpení a aby navrhl, jak získat dostatek uranu. Jasuda požádal o odpověď na tyto otázky prof. Riokiči Saganeho z Tokijské univerzity. Tento bývalý spolupracovník E. O. Lawrence z americké laboratoře v Berkeley experimentoval v Rikenu na malém cyklotronu.
S výsledky těchto studií seznámili odborníci vojáky na poradě, kterou svolalo válečné námořnictvo, 28. července 1942. Předně Sagane upozornil, že USA zakázaly vývoz uranu už před japonským útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941. To naznačuje, že Američané zkoumají štěpení jádra atomu.
Vysocí důstojníci však požadovali odpověď na dvě základní otázky: Dá se atomová energie použít k vojenským účelům? Může naše císařství vyrobit takovou zbraň ještě pro tuto válku?
Na první odpovědi se vědci shodli k plné spojenosti všech: Ano. Avšak druhá odpověď vojáky zklamala. Potřebujeme k tomu nejméně deset let, a to i za předpokladu, že budeme mít dost uranu - konstatoval Sagane. Nišina dokonce mluvil o stovkách tun této vzácné suroviny.
Japonci tedy začali pátrat po uranu jak v prefektuře Fukušima, tak například v okupované Barmě. Ale marně. Nakonec požádali o jeho dodání spřátelené Německo.
Na poradě v březnu 1943 fyzici konejšili vojáky, že ani USA nebudou schopny v této válce bombu vyvinout. Přesto armádní složky tento výzkum dál podporovaly. Kromě laboratoří Nišiny a Saganeho ještě začaly financovat práce na univerzitě v Kjótu vedené prof. Bunsabem Arakacuou. Projekt Nišiny dostal krycí název N. Arakacu vedl projekt F, přičemž pod tímto písmenem se rozuměla fúze čili štěpení - v podstatě vodíková bomba.
Ovšem všechny tyhle studie měly spíše teoretický než praktický význam, jak si stěžovali jejich autoři. Vždyť k dispozici měli sotva dvě tuny uranu. A chyběli jim peníze, energie a materiály.
Prozrazení v parlamentu?
Mezitím začaly spojenecké síly vytlačovat Japonce z území a ostrovů, které na počátku války dobyli. Mezi obyvateli císařské říše se šířil neklid. V Horní sněmovně parlamentu se snažil povzbudit odvahu svých spoluobčanů profesor Ajkicu Takanadate: "Páni poslanci si jen stěží uvědomují, k jakým následkům mohou vést nedávné objevy v jaderné fyzice. Vždyť umožňují vyrobit bombu o velikosti krabičky od zápalek, která potopí bitevní loď..."
Projev vědce v parlamentu vzbudil zájem japonských novin. Začalo se mluvit o krabičkové bombě.
“Ale tímto utěšováním prozradil profesor náš tajný atomový program!” zděsili se důstojníci císařské zpravodajské služby.
Spojenečtí agenti samozřejmě toto vystoupení zaznamenali. Nicméně vojáci a fyzici, kteří znali tajemství projektu Manhattan, ho hodnotili jako další důkaz japonské nemohoucnosti. Tak malou bombu nikdo udělat nemůže - to jsou primitivní představy. A kdyby Japonci na něčem takovém dělali, tak o tom nebudou vykládat v parlamentu a rozebírat v novinách.
Podle sebe soudili protivníka. Jestliže by vzali tenhle projev vážně, museli by se začít pídit po japonských výzkumech. I když by nakonec došli k tomu, co od začátku předpokládali - že totiž ostrovní říše nemá ekonomický a surovinový potenciál pro výrobu atomové zbraně.
Začátkem roku 1944 dokončila skupina Masa Takeučiho z Nišinovy laboratoře zkušební prototyp separátoru izotopů metodou plynné difúze. Všichni zářili nadšením. Snad jen profesor věděl, že k atomové bombě mají ještě hodně daleko. Podle jeho výpočtů by potřebovali k výrobě kovového uranu 235 desetinu veškeré elektřiny, kolik jí nyní země vyráběla. V den, kdy zemřel prezident Roosevelt, 13. dubna 1945, zničily tento separátor americké bomby při jednom z obrovských leteckých náletů na Tokio.
V Kjótu se snažil Arakacu o oddělování uranu pomocí průmyslové odstředivky. Na poradě 22. července 1945 musel profesor oznámit důstojníkům námořnictva, že do konce války už nikdo bombu neudělá.
Zajatá ponorka překvapivým znamením
Zatímco z německého programu vývoje atomové bomby měli Američané strach, o japonské kolegy se příliš nezajímali. “Japonsko dosud nemělo možnost získat takové množství uranu či uranové rudy, které by bylo zapotřebí pro výrobu bomb,” napsal ve svých memoárech vojenský velitel projektu Manhattan, jak se americké atomové úsilí nazývalo, generál Leslie Groves. “Kromě toho tento projekt vyžadoval takovou průmyslovou základnu, k jaké mělo Japonsko daleko." A také žádné zpravodajské informace, které do Spojených států docházely, nenaznačovaly, že by Japonsko nějaký rozsáhlejší atomový program rozvíjelo.
Krátce po skončení války v Evropě, 19. května 1945, se vzdala americkému námořnictvu posádka velké německé ponorky v severním Atlantiku. Ještě než ji dopravili do přístavu Portsmouth ve státu New Hampshire, vydal Pentagon přísný zákaz o tom mluvit. Ponorka totiž měla na palubě 560 kilogramů oxidu uranu v deseti schránkách, nákresy raket, tryskových letadel a protiletadlových děl. Mezi osazenstvem byli kupodivu také dva japonští důstojníci. Jakmile oba Japonci zjistili, že se stali zajatci, v nestřeženém okamžiku se uklonili k východu, kde tušili císařský palác s bohem-císařem Hirohitem, a spáchali sebevraždu. Námořníci pohřbili jejich těla do moře.
To byla první známka toho, že rovněž Japonci se pokoušeli vyrobit atomovou bombu - ale také doznání, že zápasí s nedostatkem surovin. Není vyloučeno, že uran mohli anebo chtěli těžit v Hungnamu, dnes Konanu, v horách severní Koreje. Ale toto území obsadila Rudá armáda, proto o stavu tamních prací v létě 1945 nic nevíme. Ostatně Američané zjistili, že všechny objekty Japonci vyhodili do povětří těsně před příchodem Sovětů.
Krátce po tom, co se v úterý 28. srpna 1945 ráno se vylodily první oddíly amerických vojáků v hlavní japonské námořní základně Jokosuku poblíž Tokia, přiletěly tam rovněž první dopravní letadla s civilisty. Mezi prvními byl i dr. Philip Morrison z projektu Manhattan. Musel zjistit, jestli se jejich předpoklady o japonském atomovém výzkumu nemýlily. Spojenci neměli v této ostrovní říši příliš vyzvědačů a už nikoho, kdo by dokázal sledovat trendy ve špičkovém vojenském výzkumu. Ovšem z vlastní zkušenosti nepředpokládali, že by mohli Japonci na poli vývoje jaderných zbraní nějak pokročit.
Morrison vyhledal své japonské kolegy. Většina z nich vítala Američany s "kajícnou radostí", jak později řekl Morrison zpravodaji časopisu Science. A tak se mezi americkými a japonskými vědci brzy obnovilo ovzduší internacionalismu vědy, tak dobře známé z minulosti. Jenom profesor Nišina, který také kdysi studoval u slavného Nielse Bohra v Kodani, se tvářil nepřátelsky. Ostatní překypovali ochotou, aby fyziky z USA se stavem svého vojenského atomového projektu seznámili.
Při prohlídce japonských středisek Morrisona udivily malé rozměry a primitivnost výzkumů. V Rikenu se spřátelil s mladým vědcem Kimurou, který zjišťoval radioaktivitu pomocí dvou malých přístrojů a několika chemických zařízení. "On si vařil, jedl a pracoval v jediné místnosti své laboratoře a na yardu (necelý metr - pozn. K. P.) půdy si pěstoval brambory... Dělal práci, kterou se u nás v Americe zabývala celá kohorta vyzbrojených lidí," udivilo amerického fyzika.
Všechny přístroje, které Japonci používali k atomovým výzkumům, americká armáda okamžitě zabavila. Krátce nato je zničila a trosky hodila do moře.
Utajené dokumenty vyplouvají
Mohli Japonci vyrobit atomovou bombu, která by zasáhla do války? Na tom se nemohou odborníci shodnout. Vinu na tom má i dlouhodobé utajování - Morrison směl promluvit až po dvaceti letech, některé dokumenty byly zveřejněny po třech desetiletích a případ německé ponorky až po půl století.
Do svého deníku si Masa Takeuči zapsal, že profesor Nišina chtěl separovat stovky tun uranu rychlostí 30 miligramů za den - tak by získával materiál na jedinou bombu několik let. John Hopkins, který dlouhá léta po válce vedl vývoj atomových zbraní v Los Alamos, řekl: “Představa, že Japonci měli blízko k dokončení bomby, je nesmyslná.” To je mínění většiny amerických fyziků a historiků. Jedině Robert Wilcox, který napsal o projektu N knihu, tvrdí opak: “Mám dokumenty, které ukazují, že jedna ze zvolených cest by jim dovolila tuto bombu vyrobit a pak ji chtěli shazovat pomocí sebevražedných kamikadze na naši invazní flotilu.”
Naštěstí japonské císařství nemělo k dokončení takového projektu sílu a žádná invaze na japonské ostrovy nebyla zapotřebí. Několik dnů po svržení druhé americké bomby na město Nagasaki ohlásil císař, že Japonsko se vzdává. Obě bomby okamžitě zabily na 350 tisíc civilistů a další statisíce poškodily, ale současně zachránily životy nejméně milionu amerických vojáků - to byla cena, kterou odhadovalo spojenecké velení, že bude stát invaze a dobývání japonských ostrovů.
 Obchodní čtvrť v Hirošimě v listopadu 1945 |
