To byl úraz pracovní, nebo soukromý?
Tak napůl. Nestalo se to sice před kamerou, ale kvůli své profesi denně trénuji jízdu na vlastním koni. A vlastně symbolicky se moje nehoda pojí s Panem Tadeášem: šlo o bělouše, a pro Andrzeje Wajdu je přece typickým symbolem bílý kůň.
Polské kinematografii, kterou proslavila vlna morálního neklidu, dnes vládnou výpravné historické velkofilmy. Změnila se témata filmařů, nebo vkus diváků?
Mohl bych odpovědět Wajdovými slovy. Nedávno jsme spolu byli v Paříži, kde o tom mluvil, a já se jeho odpovědi naučil - ale mám i vlastní názor. Jen musím předeslat, že právě Wajda se tohoto hnutí nikdy neúčastnil. Kino morálního neklidu vzniklo jako reakce na lživou propagandu, náhradou za publicistiku - filmaři začali ukazovat, že zas tak skvěle, jak píše Tribuna lidu nebo Rudé právo, se nežije.
Wajda ovšem na polskou společnost pohlížel jinak, z výšin orla či sedla onoho cválajícího bílého koně. A kdykoli se dostal k velké literatuře, byl z toho velký film - o polské historii, která však Poláky nehladila.
Dnes už film nemusí nahrazovat noviny, je v nich všechno, zleva i zprava čiší hloupost veškerých extrémů. Současné látky však neumí nikdo napsat. A tak se na konci století dva filmaři rozhodli podívat sami na sebe, tedy na polské dějiny, z ptačí perspektivy - jen už bez té urputné potřeby vyhnat komunisty a Rusy. Výsledkem jsou dvě krásné pohádky: Ohněm a mečem, která líčí národní hrdost i nestvůrnost bratrovražedné války, a Wajdův tesklivý Pan Tadeáš. Sice tu hrajeme zarostlí, vousatí, máme dobové kostýmy a místo na hondách jezdíme na koních, ale jinak jsme se za staletí nezměnili. Jestli je to dobře nebo špatně, nevím; ale je to tak.
Točil jste v řadě zahraničních produkcí s režiséry různých národností. Připadal jste si jako cizinec?
Znamenalo to pouze, že se mluvilo různými jazyky. Nicméně já jsem herec a mým nástrojem je vnímavost, cítím se jako v jedné velké rodině třeba v Brazílii. Přesně to vystihl pan Zátopek; kdysi jsem se ho ptal, jak trénuje, a on mi řekl, že prý běhá v bagančatech - protože když pak obuje tretry, jako by se vznášel. Tomu rozumím: hrál jsem své role v osmi jazycích, což vypadalo tak, že třeba Monica Vittiová šla na večeři, kdežto já dlouho přes půlnoc cvičil výslovnost. A když se vrátím z natáčení francouzského nebo anglického filmu do Polska, vznáším se jako v tretrách.
Umíte díky své zkušenosti definovat, jak se pozná dobrý režisér?
U velkých jmen je to samozřejmé - v Plechovém bubínku jsem třeba nevěděl, co hrát, Grassově knize jsem nerozuměl, ale věděl jsem, že točit se Schlöndorffem stojí za to. A když přijde debutant? Na to mám svou metodu: u večeře a vína poznám, co je za člověka, a hlavně po každém režisérovi chci totéž: ať řekne ve třech větách, o čem ten film je. Kolja se dá popsat ve třech větách, i Ostře sledované vlaky, Sebevraha mi Vojtěch Jasný přeříkal, než jsme došli k moučníku. Ale jak se režisér začne tvářit, že já jsem primitiv a on básník, už se nesejdeme. Takových se bojím a mám pravdu, v devíti případech z deseti udělali špatné filmy.
Ovšem naprosto geniální je opět Wajda: spojuje v sobě diváka, jenž herce miluje, i surového kritika: abychom se v sobě nezhlíželi.
Že by mě ten Wajda pochválil, jak krásně a pořád o něm mluvím?!
