SÁZKA NA POČÍTAČE Johanka z Arku Premiéra 31. března a 1. dubna
Zpracování Johančiných osudů kladlo nejednu překážku: počínaje puncem svatosti, který by hlavní hrdinku mohl proměnit v bezkrevně vznešenou postavu, a zpracováním bitev na malé scéně konče. V tomto směru se ukázala jako prozíravá sázka na techniku - jako první přichází na jeviště v tmavém obleku postava Operátora, jenž údery do klávesnice počítače posouvá děj. Komentuje příběh a jeho časové posuny (sám se převtělí do šesti postav) a další vysvětlivky poskytují promítané titulky, počítačová animace a videoprojekce. Muzikálový patos vypjatých scén je tak konfrontován s historickou věcností; takřka jako by šlo o multimediální CD-ROM. Projekce se přenáší na dvě menší plochy a dvě obrazovky po stranách jeviště a na velké poloprůsvitné plátno umístěné uprostřed - to se někdy vyklápí jako garážová vrata a obě části scény se propojí; jindy je skrz ně možné sledovat dění v zadní části. Neschází ovšem výpravné dobové kostýmy, hořící pochodně či plamenné meče; výtvarná stylizace jasně odkazuje k církevním obrazům. Režisér použil rovněž symbolické taneční postavy - například Anděl, Smrt či Snová Johanka, jež jsou ostatně pro jeho rukopis typické.
DOŠLO I NA PINK FLOYD
(Divadlo Ta Fantastika - Praha)
režie a light design
Jozef Bednárik
hudba
Ondřej Soukup
texty písní
Gabriela Osvaldová
scénář
Jiří Hubač
choreografie
Martin Pešek
scéna
Aleš Votava
kostýmy
Ludmila Várossová
hudební nastudování
Varhan Orchestrovič Bauer
filmové dotáčky
Martin Matiášek
Tím, na čem může muzikál Johanka z Arku stavět hudebně, je bytelný pop, dílo skladatele Ondřeje Soukupa otextované Gabrielou Osvaldovou. Autorská dvojice dala muzikálu prvky, které tenhle žánr potřebuje, a to jsou v prvé řadě hity: Láska je bůh, Spáso duše mé nebo jeden ze závěrečných duetů, v němž se Raimond snaží odvrátit Johanku od jejího záměru. Písně mají přirozený tah i působivé melodie a zároveň poskytují zpěvákům dostatek prostoru, aby se v nich mohli ukázat. Soukup se dobře vyrovnal i s barvotiskovou líbivostí, jež bývá u muzikálů přímo vyžadována. Smyčce neloudí, ale malují, dohušťují rytmus nebo dávají muzice punc solidnosti. Jsou tu pasáže stylizované do staré francouzské nebo církevní hudby, které si neprotiřečí s keltsky lidovkovými melodiemi, rockovým rozběhem nebo baladickým zpomalením. Ani takzvané recitativy, v nichž se muzika podřizuje rytmu řeči a které propojují jednotlivé písně, nepůsobí jako výplň. Proud hudby hrané ze záznamu dozdobují i kytarová mikrosóla a spousta dalších detailů - včetně pinkfloydovského cinkání pokladny z písně Money, jež si prý vymínil režisér Bednárik. Muzikálové zadání profesionálně splnila i Gabriela Osvaldová: texty srůstají s muzikou, mají vnitřní logiku a styl. To bývá velkým úskalím českých muzikálů zakuckaných tunami klišé.
ZPĚVÁCI ROSTOU
S dobrým pěveckým materiálem, který jim muzikál Johanka nabízí, výkony zpěváků rostou. Hlavní role víc sedla Báře Basikové, která technicky velmi dobře intonuje - i když tragika, s níž Johanku zpívá, bývá občas předimenzovaná. Lucie Bílá tu nemá prostor pro obvyklou živelnost či spontánnost a ztrácí rozlet. Světice Johanka ji tlačí do jednoho výrazu, v němž je utěsněna jako v rytířské zbroji a kterému zatím nedokáže dát jiskru; její premiérové vystoupení navíc poznamenala zdravotní indispozice. Z napětí mezi její podstatou a svatým zanícením Johanky se však může časem zrodit velký výkon. Kamil Střihavka je "bourák", jemuž role La Hira (alternuje Petr Kolář) dovoluje, aby svůj hlas rozpálil do neobyčejných hlasových rozsahů - a činí tak s rozkoší. V této postavě se Střihavka našel stejně jako decentnější, avšak pocitově bohatší Petr Muk v osobě Raimonda (alternuje Petr Matuš). Coby Operátor produkce se vystřídali Vladimír Marek a David Matásek: Marek si buduje uhrančivý image člověka, jenž se vynořil z dávných časů a nese v duši cejch krvavých bojů, zatímco Matásek staví na věcnosti a odstupu současného glosátora. Kvalitní tandem se střídá i v roli Krále: dekadentně hravý Vilém Čok a Jan Apolenář, jenž je bližší k výkladu o panovníkově slabomyslnosti.
SVĚTICE S MAKE-UPEM
V Divadle Ta Fantastika se nicméně trochu projevilo, že režisér Bednárik zdomácněl na mnohem větších scénách. To, co by mohlo fungovat na obrovské ploše, působí tu falešně a nabubřele. Například plakátovitá doslovnost, když se při jednáních o míru s Angličany promítá obrovský nápis Mír. Zejména však měl režisér v době, kdy se pořizovaly filmové dotáčky, praštit přes ruce vizážistky obou představitelek hlavní role. Je pochopitelné, že hvězdy chtějí vypadat půvabně. Avšak detailní záběr na Johanku s pečlivým make-upem a fialov ými stíny působí značně bizarně. Trochu provokativně vyznělo před premiérou oznámení tvůrců, že do příběhu implantovali love story: za Johankou tu putuje Raimond, přítel z rodné vesnice a zamiluje se do ní i drsný voják La Hire. Nejde však o svévolné žonglování s osudy hlavní hrdinky - motiv lásky ji snáší z nadzemského piedestalu svatosti zpět k lidské podstatě. A podobně "zlidšťující" funkci plní i vtípky a gagy, které brání tomu, aby se inscenace proměnila v pouťově uslzený kýč. Přitom zůstala nedotčena velikost absolutního gesta Johanky, která stojí za svým posláním a vydá se smrti.
 Je rozhodnuto. Johanka dostala koně, zbraň a mužské šaty. |
 Johanka přesvědčuje krále, aby ji svěřil velení nad svou armádou. Karel VII. je zásahem boží moci polekán. |
 Ani Johanka, ani kapitán Le Hire neví, co si počít s citem, který mezi nimi vznikl |
 Johanka poprvé slyší své hlasy |
 Johanka rozhodla o svém osudu v okamihu, kdy na sebe vzala brnění |
