Ve znamení interaktivity světla a pohybu

- Pešánkovo dílo vystavené ve Veletržním paláci ani věkem neztratilo nic ze svého půvabu. Naopak - spíše překvapí.Minimálně tím, že se nachází v galerii, kde návštěvník čeká obrazy a sochy. Tato instalace je navíc vůbec první veřejná kinetická plastika ve světovém umění. O to pozoruhodnější je fakt, že Pešánkova tvorba zůstala prakticky dodnes opomenutá.

Jádro Pešánkova umění spočívalo ve světelně - kinetických plastikách, jimiž autor jako symboly pokroku oslavoval elektrický věk. Tak se tehdy alespoň umělci jevila třicátá léta. Pešánek sice zpočátku pracoval pod vlivem devětsilské avantgardy, od té se ale časem začal radikálně vzdalovat.

Prostor k realizaci jeho novátorským a mnohdy nepochopeným nápadům mu poskytly Elektrické podniky hlavního města Prahy. Pro ně také vytvořil svá nejvýznamnější díla, mezi něž patří cyklus multimediálních plastik Sto let elektřiny. Chtěl jimi osadit Zengerovu transformační stanici, nakonec k tomu však nedošlo.

Výtvarník ale nechtěl zůstat pouze u těchto projektů. Měl daleko rozsáhlejší plány, kterými zamýšlel ještě více převést umění do praxe. Intenzivně se zabýval myšlenkou, jak nejdokonaleji rozvrhnout světelné zařízení hlavního města. Na jeho návrhy pak v šedesátých letech navázali M. Kouřil a V. Čáp.

Vizi interaktivního propojení osvětlení Prahy a umělce pak Pešánek rozvinul ve skladbě Světla velkoměsta. Výtvarník si představoval, jak pomocí klávesnice ovládne energetickou síť, a tím i světelnou kompozici města. Právě tento nápad je tak blízký i dnešnímu interaktivnímu světu, kdy se pomocí stále nových technologií propojuje celý svět.

Jinak Pešánek proslul jako projektant světelných reklam. Mezi jeho nejslavnější práce z této oblasti bezesporu patří světelně - kinetická výzdoba  obchodních domů Baťa  a Löbl na Václavském náměstí. Světelný děj domu Löbl pak byl řízen podle měnících se signálních barev na semaforu sousední křižovatky. Pešánek rovněž drží světový primát, když právě v těchto reklamních plastikách jako první použil neon, čímž předběhl dobu o třicet let.

Zdeněk Pešánek je navzdory svému pionýrství až dodnes pro umělce a teoretiky osobou opředenou tajemstvím a legendou. Možná i proto, že jeho mezinárodnímu uznání zabránila liknavost Elektrických podniků, které odmítly cyklus Sto let elektřiny prodat Muzeu moderního umění v New Yorku nebo holandské firmě Philips, které o ně tehdy projevily zájem.

I na tuzemské scéně se mu ale dostalo uznání, i když nijak převratného, až v šedesátých letech, tedy až na úplném sklonku života. Zdeněk Pešánek zemřel roku 1965.

Z cyklu 100 let elektřiny

Obchodní dům Baťa

Torzo muže a ženy