Nemá totiž ráda život pod vodou. Chtěla by chodit po souši a poznat krásy světa nad hladinou. Triton neustále pluje zlostně kolem a snaží se jí její touhy překazit, i když si vždy po činu říká ve stylu správného amerického taťky :"Nebyl jsem moc hrubý?"
Ale jak to tak v pohádkách chodí, na hladině se jednoho dne objeví nádherný koráb s nádherným, urostlým princem a Ariel se do něj zamiluje na první pohled. Po získání noh od čarodějnice za ďábelksou cenu - vlastní hlas, se příběh odvíjí dál a ž k šťastnému happy endu.
To je asi celkově největší zeď na kterou evropský divák narazí. Ten kdo zná předlohu Hanse Christiana Andersene nebude věřit vlastním očím. V závěru to už, už vypadá, že se tvůrci nakonec přikloní přece jenom k tomu nešťastnému konci, opak je však pravdou. A tak, místo aby malá mořská víla zkameněla na kameni smutně hledíc k pevnině, bere si Ariel svého milovaného za jásotu "soušanů" i obyvatelů mořských hlubin. Pan Andersen musí v hrobě rotovat. V Evropě jistě patří právě Andersenovi pohádky do kulturního povědomí každého člověka. V Americe nikoliv, takže si od roku 1989, kdy byl film natočen, všechny děti za velkou louží myslí, že malá mořská víla si skutečně vezme prince a dobro je nastoleno.
Film samotný, bez přihlédnutí k literární předloze, je milý. Pěkné písničky, rozotmilá animace, málé kýče... Co víc si přát? Proplouvání mořskými hlubinami je poutavé, stejně jako první pohled na loď, či na princův palác. Prostě - pastva pro oči a pro pozvednutí nálady.
|
|
|
|
|
|
