Neboť příběh titulní hrdinky, nejmladší z dcer posledního ruského cara, souhlasí s fakty do té míry, že byla benjamínkem rodu Romanovců. Na druhé straně malé děti nechodí do kina kvůli dějepisu a dospělí snad unesou několikavteřinový obraz revoluce coby důsledku kletby, již po svém vyhnání uvrhl na carskou rodinu „čaroděj“ Rasputin.
Ani kreslená Aurora tu nestřílí - poté, co princeznička nedohoní vlak se svou prchající rodinou, naskočí titulky „po deseti letech“ a ze sirotčince vykročí dívka bez paměti, jejímž jediným dědictvím je medailonek s nápisem „Spolu v Paříži“. Kdysi jej dala princezně ve Francii sídlící babička, to si však nalezenec pojmenovaný Aňa nepamatuje. Tuší jen, že v Paříži by mohla najít rodinu. A tam ji mohou propašovat pouze dva podvodníci, kteří dívku (pravdy neznajíce) chtějí vydávat za ztracenou princeznu a inkasovat nálezné.
V „opravdovém“ filmu by se při cestě do Francie utkali se sovětskými úřady, v animované road movie jim kazí plány garda skřetů pod vedením Rasputina vzteklého, že jeden z terčů jeho pomsty stále žije. Tak temné zlo ve stylu cyberpunkového comicsu si zřejmě na Lenina netroufl navléknout ani Hollywood, proto ten Rasputin: coby „zombie“ se tu dekadentně rozkládá na hnilobné kousky, metá zeleným slizem, pookřívá v ohnivém trychtýři a vůbec vyvádí černokněžnické kousky, které by vůdci světového proletariátu neslušely.
Tato batmanovsky potemnělá, trikově výbušná rovina, v níž se odehraje třeba mysteriozní tanec švábů, se pak potkává s dalšími výtvarnými prostředími: jsou tu zlaté carské paláce pokryté šedí pavučin a dýmajících továrních komínů, v jejichž zašlých sálech se z hrdinčiny paměti vynořují pastelové plesové reje.
Je tu porevoluční ruské náměstí tančící kozáčka s nadějí, že carova dcera přežila. Je zde krkolomně „akční“ potyčka dobra a zla v uhánějícím vlaku, v níž se Aňa vyrovná Jamesi Bondovi. A po milostné plavbě jako vystřižené z Titaniku je tady i lehce frivolní Paříž s kankánem a láskou.
Anastasia - odmyšleno od bohapusté scenáristické smyšlenky - obsahuje opravdu zdařilá místa, poučená disneyovskou poetikou zejména výtvarně a choreograficky. Ale humoru přináší o poznání méně a co je hlavní, „nedrží“ pohromadě. Střídá téměř thrillerový realismus i malebnou stylizaci mechanicky podle toho, kde se hrdinové nacházejí. Disneyho značka vtiskuje každému produktu jediný, důsledný, originální a určující styl.