Lidé si Vás spojují především s postavou Vetřelce, za kterou jste získal řadu ocenění, včetně Oskara za nejlepší vizuální efekty…
Moje popularita ve světě je samozřejmě do jisté míry spojená se zakázkou z Hollywoodu, ale tady, v městské části Švýcarska, mi místní snobové nechávají tak trošku stranou. Nemohou mi zřejmě odpustit kontakty s Amerikou a myslí si, že když jsem se v Hollywoodu podílel na natáčení komerčně úspěšného filmu, nejsem již ten správný umělec. To se projevuje i na prodeji. Ještě než jsem začal s filmem, galerie a muzea kupovala mé obrazy poměrně často. Od té doby co se film natočil a získal řadu ocenění včetně těch nejvyšších, jakoby zájem o mé dílo vyvanul. To s kvalitou nemá co dělat, protože od té doby jistě nejsem horší, ale tady se všeobecně míní, že když umělec spolupracuje s Hollywoodem, není to dobré.
Jak vznikla postava Vetřelce. Existovala již před filmem, nebo jste na ní začal pracovat až na objednávku Hollywoodu?
Postava vznikla dávno před objednávkou Hollywoodu. Vyšla v publikaci, H.R. Gigers Necronomicon" a poté co jí režisér uviděl, vybral si jí abych podle ní zpracoval ústřední postavu pro film Vetřelce.
Jak vlastně spolupráce mezi Vámi a Hollywoodem vznikla a na jaké úrovni se odehrává nyní?
V tomto okamžiku mám s Hollywoodem problém, protože udělali a hlavně zveřejnili další pokračování Vetřelce bez jakékoliv dohody na copyright. Teď už se dokonce ani nenamáhají s uveřejněním mého jména, jako otce této postavy, takže spolupráce s Hollywoodem je v současné době mírně řečeno problematická.
O mnoha Vašich obrazech se tvrdí, že jsou to sny přenesené na plátno. Byl to případ Vetřelce?
Myslím, že se nedá říci, že by to byly sny v pravém slova smyslu. Spíše se jedná o jakési vize nebo chcete-li denní snění. A jelikož pracuji podobně jako všichni surrealisté, obrazy které před očima vidím, na plátně různě dotvářím, vylepšuji a zdokonaluji podle momentální nálady, často se stává, že jsou nakonec úplně jiné než byl původní záměr. Takže rozhodně se nedá říct, že by mé obrazy byly nějaké na plátno přenesené sny nebo dokonce - jak jsem někde čet - noční můry. To platí i o Vetřelci.
Mnoho se mluví o železnici, která prochází Vaší zahradou. Můžete prozradit jak a kdy vznikla?
Dráha, která vede zahradou a spodní částí mého domu vznikla v mé hlavě hodně dávno. Začátky této představy budou nejspíš sahat až někam do školních let, kdy jsem chtěl stavět železnice. To asi proto, že v Churu - kde jsem vyrůstal - byl kamenolom kterým projížděl vláček. Do štol přivážel dělníky a materiál a odvážel z nich vozíky naplněné sutí a kamením. To mě fascinovalo již tenkrát a moc dobře si vzpomínám, jak jsem si vždycky přál se v tom vláčku svézt. Teprve mnohem později mě napadlo, že bych si ten pocit mohl připomenout a postavit si takovou železnici doma. To bylo myslím v roce 1995, kdy jsem pracoval na filmu Species.
Nedávno bylo otevřeno hradní muzeum v Chateu deGruyčres, kde je část prostor vymezena Vaší stálé expozici. Je ve Švýcarsku normální, že má každý umělec svůj prostor, kde může vystavovat?
Na projektu již pracuji docela dlouho. Stál mě hodně času a také peněz. Nejprve jsem musel sehnat povolení od radnice a obecního zastupitelstva. Když jsme všechna ta povolení a potvrzení konečně sehnali, tak člověk s kterým jsem do toho šel od projektu vycouval. Nastala zdlouhavá práce shánění nových společníků, kdy jsem vlastně všechny peníze investoval, abych se alespoň na vlastnictví hradu podílel. Na konečnou podobu expozice se však stále ještě čeká, neboť na konci hradu sedí velmi tlustá dáma, se kterou nelze pohnout. Až s ní někdo pohne, bude se částí výstavy projíždět v malým vláčku a návštěvníci, aby se dostali k dalším, budou vlastně jednotlivé obrazy od sebe odstrkovat. Budou se jimi vlastně jakoby prodírat. Hned vedle samotné expozice je pak naplánována instalace Giger-baru, který bude veden v podobném duchu jako například Giger-bar v Churu. To znamená, že interiéry, nábytek a instalace okolních plastik budu navrhovat tak, aby zcela ladily a navozovaly atmosféru na výstavu. Bude to myslím velmi expresivní exhibice.
Je o Vás známo, že jste se přátelil s Timothy Learym. Znal jste jeho - pro odbornou veřejnost - mnohdy až nepřijatelné experimenty s LSD a lidským podvědomím?
V roce, kdy byl Leary americkými úřady pronásledován za své experimentování s LSD, hledal po světě zemi, která by mu poskytla azyl. Vybral si Švýcarsko, kde ho okamžitě zavřeli. Když jsem se to dozvěděl, sepsali jsme petici, běhali po ulici a sbírali hlasy za jeho propuštění. Když pak Learyho po všech těch jeho útěcích a tahanicích se soudy pustili na svobodu, párkrát jsme se setkali. Jednou si pamatuji, že jsme seděli v nějakém klubu v N.Y., kde měl honorář tisíc dolarů na hodinu jenom za to, že tam seděl a pil drink. Že tam prostě byl. V té době jsme se znali myslím velmi dobře - psal mi předmluvu ke dvěma knihám - a proto jsem byl trochu překvapen, když za ním někdo přišel a ptal se ho, jestli nemá něco ke kouření. Musel mít hodně špatnou náladu, protože odpověděl, že není žádnej zkurvenej dealer drog a že nic nemá.
Prý máte posmrtnou masku Timothy Learyho, kterou jste sám dělal. Je to pravda?
Posmrtná maska Timothy Learyho byla udělána tři měsíce před jeho smrtí. Nedělal jsem jí já, nýbrž Steve Johnson, který byl odborníkem na speciální efekty ve filmu o T. Learym. Na konci filmu se jednalo se o Learyho přání posmrtně zmrazit jeho hlavu aby byla uchovaná, respektive aby byl uchován její obsah pro příští generace. Tenkrát, protože už byl Leary dost nemocný, nosil při sobě takové zvláštní hodiny napojené na organizmus. Hodiny měli za úkol kontrolovat funkci životně důležitých orgánů a měl je hlavně pro případ, kdyby se mu udělalo špatně, aby se k němu včas dostali lékaři, mohli mu hlavu odříznout, a co nejrychleji jí dát zmrazit. Pak se ale někde dozvěděl, že by se informace nemusely uchovat a nechal si vyjmout a zmrazit jen mozek. Tělo nechal spálit a jeho ostatky vystřelit do vesmíru.
Projdeme-li jednotlivými obdobími Vašeho díla, člověk se nemůže ubránit pocitu, že máte rád krev. Nechal jste se krví inspirovat při instalace Písečných hodin?
Nejsou to písečné hodiny. Je to jenom taková moje představa přesýpacích hodin, kdy místo písku odměřuje čas červená barva nebo chcete-li krev. Není třeba v tom spatřovat nic jiného, kromě toho, že je dobré představit si za tím cokoliv jiného. Původ hodin však sahá do nevinných dětských let. V katolické školce jsme se neustále museli modlit a když někdo zlobil, dostal před sebe zakrvácený obličej Krista a byl upozorněn, že za jeho utrpení nese vinu. Když se mi později můj přítel Fritz Billeter ptal proč tak rád vidím krev, najednou mi došlo, odkud ty krvavé hodiny které jsem postavil pochází. Na vině je zakrvácená hlava Krista z katolické školky.
Neustále jste oblečen v černé. Máte černou rád?
Již ve školce mi některá děvčata připadala tak nádherná, že jsem vydržel stát hodiny před jejich domem. Místa, která mě na ženách zajímala nejvíce byla ta nejčernější. Proto jakmile jsem se mohl sám oblékat, začal jsem nosit černou. Přes tuto skutečnost jsem se ženám spíš vyhýbal. Mladé dámy tak neměly mnoho příležitostí něco si se mnou začít. Byl jsem příšerně stydlivý a často jsem se schovával ve sklepě nebo ve stáji. Styděl jsem se kvůli krátkým kalhotám, které jsem musel nosit, protože mi nohy v nich připadaly příliš neforemné.
V knize «Záblesky paměti» Timothy Leary mimo jiné popisuje zážitky po konzumu LSD. Účastnil jste se někdy jeho sezení, popřípadě zkoušel jste někdy pod vlivem LSD či jiných látek ovlivňující lidské vědomí pracovat?
Právě proto, že jsou tyto věci zakázané, nemohu a ani nechci se k této otázce vyjadřovat.
Proslýchá se, že se na některých Vašich obrazech objevuje stále stejná tvář ženy. Můžete prozradit kdo to je?
Nejspíš máte na mysli Li, moji přítelkyni, která se zavraždila. Trpěla velmi silnými depresemi. Zabila se pistolí do hlavy. Po její mrti jsem nemohl téměř pracovat, maloval jen malé věci. Správně do varu jsem se dostal až během realizace filmu Vetřelec, kdy jsem dělal dekory a masky. Po této filmové zkušenosti, která mě přinesla Oskara, se vzbudil můj zájem o třetí a čtvrtou dimenzi. Od té doby jsem udělal ještě spoustu obrazů technikou stříkací pistole. Téměř všechny jsou v knihách Necromicon1, 2, NYC a Biomecanics.
Vaše obrazy jsou plné námětů týkající se satanismu, mystiky a podzemí. Máte k těmto věcem nějaký konkrétní vztah?
Je pravda, že v rozmezí let 1973 - 78 jsem se o tyto věci zajímal, četl jsem všechny dostupné knihy a dokonce jsem i nějaké sám napsal, ale jenom proto, že mě zajímala a atmosféra kolem lidí, kteří se tím zabývali. Rozhodně se nedá říct, že jsem satanista, stejně tak, jako se nedá říct, že bych byl věřící nějakým jiným způsobem.
Mezi Vaše nejznámější a zároveň nejkontroverznější díla patří soubor akrylových kreseb «die Landschafft» (krajinka), kde se to mimo jiné hemží znetvořenými batolaty. Máte něco proti dětem?
Proti dětem, nic nemám, ale velmi se děsím přelidnění planety. Děsí mě zástupy lidí a právě proto svůj strach demonstruji na dětech, které jsou nejzranitelnější. Když namaluji staré lidi plné vyrážek a znetvořenin, většina si řekne je to hrozný, ale nebude to mít ten správný účinek. Lidi víc bere, když jim ukážete hrůzu a utrpení na příkladu co možná nejdrastičtějším. Navíc se nejedná o znetvořeniny v pravém slova smyslu. Na obrazech, které máte na mysli jsou na obličeje kojenců pouze vkomponovány různé části obličeje mého, čímž právě dojem zdeformovaných batolat vzniká.
Jsou známé Vaše obrazy dělané technikou stříkací pistole. Méně známé a dalo by se říci, že do určité míry až ojedinělé jsou ve vaší tvorbě oleje. Vyhýbáte se práci s olejem?
Většina lidí si myslí, že umělec může být dobrý jenom v jednom směru, což by v mém případě byla nejspíš práce se stříkací pistolí. Obrazy tvořené touto technikou však pro mě znamenaly přípravu pro trojrozměrné vize. Technika stříkací pistole v současné době prožívá renesanci. Přibližně v roce 1972, kdy jsem tuto techniku začal používat, to byla v jistém slova smyslu novinka. Později se však objevil zástup amerických ilustrátorů, kteří podle fotografie vytvářeli šablony, aby nanášené obrazy byly co nejvěrnější. K této metodě jsem se nikdy nehlásil. Vždycky jsem se stříkací pistolí pracoval volně, jako když se skicuje, většinou jen s ředěnou tuží na papír. Co se týče oleje, od roku 1969 jsem se pokoušel pracovat s olejem. Tuto metodu jsem ale nikdy správně neovládl a proto vzniklo a je zachováno jen málo děl. Mám pocit, že život je příliš krátký, abych všechny své nápady a fantazie mohl zachytit v práci s olejem.
Prý vykupujete zpátky své vlastní obrazy. To se Vám tak líbí?
Kolem roku 1990 jsem udělal poslední stříkané obrazy, které jsem ještě se šablonou reliéfně zvětšoval a tvrdými barvami koloroval. Teď, po letech, po mě všichni chtějí stříkané obrazy, ale já je sbírám sám a kupuji si své staré věci zpátky, abych mohl dělat výstavy, bez toho, aniž bych musel neustále sahat k výpůjčkkám. Originály nikomu nedaruji od té doby, co můj dřívější manager přibližně dvanáct dárků k narozeninám beze zbytku prodal. Takovým lidem bohatě stačí kopie.
Můžete prozradit něco o Vašich nejnovějších projektech?
Nejnovější projekt se právě nyní uskutečňuje v New Yorku v klubu Lime Laith, což je velmi dobrá prostora na podobné exhibice. Výstavu organizuje přítel Leslie Barany a oficiální vernisáž bude - jestli půjde vše podle plánu - ještě tento měsíc. Bohužel ještě nevím, jestli se jí zúčastním, protože se zároveň dokončují práce na stálé expozici v hradním muzeu Chateu de Gruyčres. Expozice v New Yorku mě přitahuje hned z několika důvodů. Jednak ty prostory velmi dobře znám a za druhé New York je, co se kultury a umění týče, velmi moderní město. Budu tam mít svou místnost - Giger room - ve které budou nainstalovány obrazy, plastiky a některé návrhy nových nábytkových kolekcí. Klub byl otevřen již asi před pěti lety, ale měli tam nějaké problémy s drogami, takže ho načas zavřely. To byla velká škoda, protože to bylo jedno z míst v New Yorku, kde se pořádaly dobrý akce. Teď, asi po dvou letech, se klub opět otevírá. Jsem rád, že mohu být při tom.
Znáte nějaké české výtvarníky nebo jiné umělce?
Jednou jsem od někoho dostal knihu o Praze, kterou myslím ilustroval Stainer. Ani nevím proč mi to jméno utkvělo v hlavě… ale myslím, že jediný Čech, o kterém mohu říct, že jeho dílo opravdu znám je Franz Kafka, který vlastně ani Čech nebyl.
Chtěl byste v Praze vystavovat nebo ji alespoň navštívit?
Ve Švýcarsku je to zařízené tak, že si umělec všechny výstavy nebo alespoň jejich velkou většinu musí financovat sám. Abych v Praze vystavoval? To by to muselo být zařízené takovým způsobem, že bych se o to nemusel starat, protože stále ještě probíhají dokončovací práce na muzeu Gruyeres a na expozici v New Yorku.
 Asistentka H.R. Gigera Mona, nás uvádí do proslulé zahrady snů, monster a věčného bdění... |
 Na každém rohu číhá nebezpečí v podobě pohádkových, hororových či skutečných bytostí |
 Některé plastiky vypadají více než skutečně... |
 Všude po Gigerově domě postávají, polehávají či posedávají nejzáhadnější postavy. Mr. Mechanoid. |
 I když hradní muzeum v Chateau de Greyeres ještě není zcela dokončeno, proudí k jeho branám řeka uměnímilovných návštěvníků. Obec tak ze vstupného přijde k nemalým penězům. |
 Na konečnou podobu expozice se však stále ještě čeká, neboť na konci hradu sedí velmi tlustá dáma, se kterou nelze pohnout. Až s ní někdo pohne, bude se částí výstavy projíždět v malým vláčku a návštěvníci, aby se dostali k dalším, budou vlastně jednotlivé obrazy od sebe odstrkovat. Budou se jimi vlastně jakoby prodírat. |
 Zahrada chvílemi vypadá jako skladiště židovského vetešníka. |
 H.R. Giger ve své pracovně, ve společnosti modelu, podle něhož byla zpracována ústřední postava k filmu Speciec. |
 Posmrtná maska Li Tobler, první vážné známosti H.R. Gigera. |
 H.R. Gigerův ateliérv Seebachu, v popředí "Torzo ženy" |
|
 Razítko - vzor H.R. Giger |
 To Jiri, H.R. Giger,1998 |
 ...a všude postávají nejpodivnější bytosti. |
 Dveře do zahrady. Vítejte v oáze. |
 Zahradě dominuje kašna, z které vylézají končetiny nejrůznějších bytostí |
 Spoře oblečená, skejtující, slečna není prý uměleckým dílem v pravém smyslu slova. Je to jen chvilkový nápad, rozmar, joke... |
 Detail Spermátka z Porodního stroje |
 H.R. Giger při práci. |
 Vchod do ateliéru střeží domácí mazlíčkové... |
